Týdenní drobečky 22

Pondělí v 0:48 |  Týdenní drobečky
Vypadá to, jako by léto skončilo současně s mojí dovolenou. Nadšená z toho nejsem, protože ta vedra, která tady panovala, jsem si vůbec neužila a těšila jsem se na ně (no ano, jsem pravděpodobně jedna z mála, kdo to velké teplo miluje, pro mě by takové počasí mohlo být klidně nejmíň půl roku). Na ta pravá vedra tak už můžu asi vzpomínat jen v souvislosti s dovolenou.

1. Už podruhé jsme se letos vydali na jih Itálie do Kalábrie; moře je tam z celé Itálie podle nás nejhezčí a hlavně jsme nadšení z těch prázdných pláží. Nejbližším okresním městečkem je tam malé a roztomilé Vibo Valentia, do kterého jsme se jeden den, i když trochu neplánovaně, vydali. Na pohotovost, a řeknu vám, zlaté české nemocnice.














2. Ani letos jsem nemohla vynechat letní Paříž, ovšem letní jen podle kalendáře. Tradičně, jako už každý rok, se počasí spiklo, sotva jsem tam dorazila, a zatímco v Praze bylo přes 30, v Paříži rtuť horko těžko (v tomto případě ovšem spíš těžko než horko) přelezla přes dvacítku a začalo pršet. Ne jeden den, ale skoro dva týdny. Takové počasí jako dole na fotce, kdy se na krásném náměstí place des Vosges lidé opalovali, bylo jen dva dny - samozřejmě ty dva poslední před mým odjezdem. Zbytek dnů jsem prochodila s deštníkem (a to nemluvím o tom, že jsem tam onemocněla a čtyři dny proležela).










3. Po návratu do Prahy jsem si nemohla odpustit aspoň krátkou procházku po oblíbených místech. Nic objevného jsem v té krásné uličce pro vás nenašla, snad jen ten venkovský klid.
























4. Zdá se, že z věží i soch Národního muzea začínají sundávat lešení, a podle toho, co se vylouplo, to bude paráda.














5. Co ovšem paráda není, je zmizení domu na rohu Opletalovy a Václaváku. Developer si mne ruce, ale já jsem opravdu věřila, že se ten dům podaří zachránit. Zrovna čtu knihu o symbióze nové architektury se starou a o jejím začleňování do kontextu původní zástavby; nechám se tedy překvapit, jak se jim to tady podaří. To, co zatím bylo zveřejněno, ovšem moc nadějí nedává. Vypadá to na další naddimenzovanou skleněnou krabici.










6. Staré domy v Opletalově by si při svém půvabu zasloužily důstojného protivníka na opačné straně ulice











7. Židovská obec dnes (vlastně už včera) pořádala první ročník Dne židovských památek, kdy zpřístupnila padesátku míst, které pod ni spadají. V Praze to byla, bohužel, jen Jeruzalémská synagoga. Tak zatím jen ochutnávka a podrobněji jindy.



















 

Brána nenávratna

25. července 2017 v 12:00 |  Praha 7
Nádraží Praha-Bubny, která leží na trati z Prahy do Kladna, už dávno neslouží svému původnímu účelu, přestože zde pořád ještě staví vlaky. Ty však míří z Prahy do Kralup a patří pod zastávku Praha-Holešovice, která má v tomto rozsáhlém prostoru kolejí také svoje místo.
Budova nádraží byla postavená v roce 1923 a jeho součástí se stalo depo, opravny a výtopna.




Staré budovy nádraží, dílen a výtopny, které od roku 2000 přestaly vykonávat svoji funkci, byly v roce 2004 prohlášeny kulturní památkou, ochrana však byla čtyři roky na to zrušena a chráněna zůstala jen nádražní vodárna. Areál byl v roce 2006 prodán s tím, že zde do deseti let bude postaven obytný, kancelářský a zábavní komplex; to, jak se zdá, zatím nevyšlo. Developer, který si prosadil zrušení památkové ochrany, začal však na podzim 2015 i přes protesty veřejnosti a samotné Prahy 7 s demolicí dříve památkově chráněných dílen, stojících podél Argentinské ulice.




Stará budova nádraží se mezitím stala památníkem. Jsou zde připomínány stovky lidí, především Židů, kteří poté, co prošli shromaždištěm na místě, kde dnes stojí Parhotel, odtud odjížděli do Terezína a Lodže a poté končili v koncentračních táborech. Pod názvem Památník ticha ho spravuje Památník Šoa, který zde pořádá různé kulturní a vzpomínkové akce, divadlení představení a přednášky.
Nádraží je ve stavu, který snad pamatuje ještě 50. a 60. léta, s oprýskanou omítkou, čekárnou s okénky pokladny a starým vybavením.


















V areálu nádraží, těsně při vchodu z Bubenské ulice, stojí památník, připomínající oběti, které tudy prošly. Jeho autorem je sochař Aleš Veselý, který využil motiv železniční koleje k vytvoření brány, vedoucí do nebe. Současně připomíná motiv starozákonního Jákobova žebříku.
Sochařský objekt byl odhalen 9. března 2015, jen několik měsíců před smrtí Aleše Veselého v prosinci téhož roku.

















Italská kongregace

21. července 2017 v 12:00 |  Praha 1
Přímo pod petřínskou strání sídlí Institut italské kultury, který působí v prostorách bývalého Vlašského špitálu. S novou výstavou, kterou institut momentálně pořádá, se nabízí příležitost prohlédnout si nejen exponáty, ale i samotnou budovu s krásným vnitřním dvorem a kaplí.




Budovy pocházejí z let 1611-1617, kdy byly postaveny na místě původního špitálu, který svojí kapacitou už nestačil. V dalších letech se dále rozrůstal a sloužil nejen početné italské komunitě, ale chudým a nemocným z celé Prahy. Podle záznamů zde bylo v druhé polovině 18. století hospitalizováno přes tisíc osob, přesto byl v roce 1789 nařízením Josefa II. zrušen a jeho majetek byl zestátněn. Fungování se podařilo obnovit až po roce 1830, kdy zde italská kongregace založila sirotčinec, který po menších peripetiích s dalším zestátněním v době 1. světové války později opět převzal správu a působil zde až do roku 1942, kdy budova přešla na italský stát, který zde zřídil Institut italské kultury.




Činnost Vlašského špitálu a později sirotčince organizovala a spravovala italská kongregace, která byla založena kolem roku 1575 na základě podnětu jezuitů, kteří italskou komunitu v Praze jako první začali organizovat kolem kostela sv. Klimenta v areálu Klementina. Právě tady byla v roce 1590 postavena italská kaple, zasvěcená Blahoslavené Panně Marii Nanebevzaté, ale odjakživa nazývaná jen Vlašská kaple, která se stala pevným bodem italské komunity, a to i po postavení malostranského špitálu s vlastní kaplí Panny Marie a sv. Karla Boromejského na Malé Straně.
Zatímco Vlašská kaple na Starém Městě byla v posledních několika desetiletích z havarijních důvodů uzavřená a v současné době se v ní konají restaurátorské práce, které by měly skončit v září, kaple ve Vlašském špitálu je už dávno odsvěcená a dlouhé roky sloužila kulturnímu institutu jako kino. V posledních letech byla zrekonstruována jako výstavní prostory.
Právě tady se koná výstava, která mapuje činnost italské kongregace. K vidění jsou zde především listinné památky, dekrety a diplomy, které osvědčují založení kongregace, zahájení stavby špitálu, dokumenty, potvrzující různé dědické odkazy ve prospěch špitálu, potvrzení privilegií, udělených Rudolfem II. v roce 1608, a další dokumenty, ale také plátna s vyobrazením významných osobností kongregace, nebo knihy, které se týkají jak obou kaplí, tak špitálu nebo kongregace.
Téma výstavy je tedy určeno spíše odborníkům nebo zájemcům o historii, doporučuji ji však i těm, kteří se zajímají spíše o architekturu, protože areál určitě stojí za prohlídku.




Interiér barokní kaple Panny Marie a sv. Karla Boromejského (po stranách s vitrínami s exponáty). Za povšimnutí stojí především jednobarevné fresky s vyobrazením sv. Karla a sv. Ambrože.












Z původních třinácti oltářů se dochoval jediný, na kterém je dnes umístěný obraz Václava Ignáce Leopolda Markovského z roku 1839, který představuje sv. Karla Boromejského adorovaného sirotky.
Kupole kaple byla dostavěna v 18. století; současně s ní byly postaveny také dvě věže se zvony, které byly později zbořeny.



Podobizna pražského arcibiskupa Jana Lohelia, který v roce 1670 kapli vysvětil



Listina, kterou Marie Terezie stvrzuje privilegia Vlašského špitálu, stvrzená v roce 1608 Rudolfem II., v roce 1691 Leopoldem I. a v roce 1732 Karlem VI.



Na výstavě jsou také vystaveny dvě kovové schránky, které byly při zahájení restaurátorských prací nalezeny ve věži staroměstské Vlašské kaple a které obsahovaly různé listiny a materiály z 19. století, včetně rakousko-uherských bankovek a mincí a rytiny s vyobrazením sv. Karla Boromejského, která kopíruje námět oltářního obrazu.













Pokud se týká restaurované Vlašské kaple na Starém Městě, měla jsem možnost se do ní nedávno podívat. Zatím v ní stojí až do vrcholku lešení, na kterém restaurátoři dokončují práce na freskách. Ty jsou nádherné a máte se na co těšit (fotky sem zatím dát nemůžu).


Výstava se koná do 31. srpna 2017, otevřená je pondělí - čtvrtek od 10 do 13 hod a od 15 do 17 hod, v pátek jen do 13.hod.
Vstup do kaple je po levé straně dvora. Pokud by byla kaple zavřená, stačí dojít do kanceláře do prvního patra, ochotně vám ji otevřou. Vstup je zdarma.


Praha 1, Šporkova 14








Další články


Kam dál

Reklama