Ze Střešovic k břevnovským usedlostem

6. března 2017 v 13:00 |  Praha 6
Procházku po jižní stráni střešovického kopce, svažujícího se do Břevnova, jsem absolvovala někdy před Vánocemi, jenže než jsem se dostala k tomu, abych dala fotky na blog, bylo dávno po zamlžené vánoční atmosféře a fotky mi byly nanic. Mám to tam ráda a proto, když mě minulý týden slunce vytáhlo z nory, kam mě tři týdny předtím zahnala nejdřív angína a potom hned zanedbaná práce, byl cíl mé první předjarní procházky jasný - podívat se znovu do stejných ulic.



Procházku začneme na vrcholku střešovického kopce, jehož hřeben podélně dělí Sibeliova ulice, před evangelickým kostelem Církve českobratrské z roku 1939. Autorem funkcionalistické stavby je architekt Bohumír Kozák, který o sedm let později připravil i plány dostavby vedlejší fary, která ke kostelu přiléhá z levé strany. Hranolová věž je na vrcholku prosklená a je zakončená zlatým kalichem.
Mimochodem, architekt Kozák je také autorem domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, o jehož zbourání se v posledních letech tolik mluví (a kterému se snad podaří zabránit).



Na opačném konci náměstí Před bateriemi vidíme za podzemním vodojemem a za budovou staré střešovické školy věž kostela sv. Norberta. Když se stejným směrem podíváme s hodně dlouhým objektivem, najdeme dole v údolí věže chrámu sv. Víta.






Za kostelem na náměstí navazuje systém uliček, pojmenovaných čísly pruských vojenských baterií, které se tady v 18. století utábořily a ostřelovaly odtud Prahu. Tato malá malebná čtvrť je z jihu ohraničená ulicí Na Bateriích, lemované po jedné straně zahradami vilek a na druhé straně řadou barevných domků. Mezi nimi nás třeba může zaujmout i sídlo starokatolické církve se svým znakem na fasádě.






Ulice Na Bateriích je několika prudkými uličkami, často tvořenými jen schody s typickým červeným zábradlím, spojená s níže položenou ulicí Ve Střešovičkách a ještě o něco níže ležící ulicí Na Petynce. To je už od doby, kdy jsem v této čtvrti bydlela na koleji Kajetánka, vždycky základ mých zdejších procházek - kličkovat těmito uličkami nahoru a dolů, užívat si výhledy směrem ke Strahovu a hledat pozůstatky starého vesnického života.






























V ulici Ve Střešovičkách zaujme především dům se sochami na zahradě - některé z nich jsou ovšem vidět jen v této době, než stromy obrostou listím. Stín, který tvoří socha dole, vypadá jako by ho tady nakreslil Picasso.









Dům s věží stojí na křižovatce ulice Ve Střešovičkách a Pod Andělkou. Naproti němu je na nároží vestavěná kaplička a nad náspem, který ve svahu ulice tvoří, najdeme ty nejmenší domky, které tady ješě zůstaly. Za nimi leží moje oblíbená ulička Na Kocourkách, kam se ani dnes nezapomeneme podívat.
























Ještě je sice hodně brzy, ale přesto v místních zahrádkách najdeme jaro



Další řada zajímavých domů stojí o něco níž v ulici Na Petynce. Byly postaveny společně v jednotném stylu - a přece je každý podle detailů jiný.









Další spojnici do ulice Ve Střešovičkách tvoří ulice Na Zástřelu - v horní části je to jen úzké schodiště, v dolní strmá ulice po levé straně s věžákem koleje a po pravé s hezkými činžáky






Z ulice Na Petynce se vydáme kolem řady nových domů po schodech do zahrady u bývalé usedlosti Kajetánka.Usedlost má za sebou dlouhou a pohnutou historii. Byla postavena pravděpodobně mezi roky 1628 - 1666 Bernardem Ignácem z Martinic na vinici, o které existují zmínky už z roku 1556. V roce 1666 daroval celou usedlost theatinskému (kajetánskému) řádu, po němž pochází název usedlosti, přestože se kajetáni přestěhovali v 70. letech 17. století na Malou Stranu. Kajetánka poté často měnila majitele, jedním z nich byli například i Kounicové, a v 80. letech 19. století tady bydlel i Mladočech a redaktor Národních listů Julius Grégr.
Na začátku 20. století se majitelem Kajetánky stal břevnovský starosta Jan Kolátor, který chtěl rozsáhlou zahradu rozparcelovat a rozprodat, ale od tohoto záměru upustil po protestech Klubu za starou Prahu. Kajetánka zůstala v jeho vlastnictví až do 2. světové války. Po ní tady byl zřízený Dům pionýrů.
Po revoluci usedlost nějakou dobu chátrala a nového života se dočkala až v poslední době. Rekonstrukce, která usedlost i park kolem ní znovu oživila, sebou sice přinesla stavbu obytných domů jak na horní hraně svahu, tak dole při Radimově ulici, ale co si budeme povídat, bez nich by se nevyplatila a starý dům by určitě chátral dodnes.



V přízemí Kajetánky je restaurace, vybavením poměrně tuctová. Zajímavá začne být až se oteplí a kdy se svými stolky a křesílky expanduje na venkovní plochu s výhledem na vedlejší rybník.



Zahrada Kajetánky se svými sochami






Bývalá oranžerie z roku 1769 je součástí zahrady



Bytelný most překlenuje koryto potoka Brusnice. Ten protéká celým tímto pásem pozemků podél dnešní Patočkovy ulice a na několika místech tvoří uměle vybudované rybníky. Většina z nich je dnes zrekonstruovaná a upravená, stejně jako úzké koryto potoka.





Stav kamenné věže, která stojí hned za plotem Kajetánky, jsem tady pranýřovala už v roce 2012. O pět let později je stav stále stejný. Přitom se jedná o poslední pozůstatek pozdně gotické poutní kaple Panny Marie Öttingenské, postavené v roce 1666, zrušené v roce 1763 a zbořené v roce 1821. Kaple bývala součástí Kajetánky, dnes ale leží mimo její plotem ohrazené pozemky. Krčí se za tak zvaným "břevnovským mrakodrapem", secesním činžákem z roku 1912, postaveným bývalým starostou Kolátorem.
Mrakodrap to má už spočítané - je vystěhovaný a má být brzy zbouraný. Městská část ho prodala i s okolními pozemky soukromé společnosti, která tady plánuje výstavbu bytových domů. Ta by se měla dotknout i vedlejší Petynky, na kterou se hned podíváme.



Stav usedlosti Petynka, ležící nad jedním z rybníků, je už několik let ostudný a žalostný a bylo dokonce vydáno povolení k její demolici. Plány na bourání a výstavbu nových domů prozatím zastavila petice a snad se díky ní podaří zachránit alespoň nejcennější část usedlosti.



Petynku postavil rakouský hrabě František Eusebius Pötting z Persingu, který se přiženil do Čech, kde si nechal postavil kolem roku 1650 barokní letohrádek, který zůstal v jeho vlastnictví až do jeho smrti v roce 1678. Letohrádek potom měnil často majitele, byl přestavěn nejdříve klasicistně a potom novogoticky, a nakonec se vrátil znovu do rukou Pöttingů. V 19. století byla Petynka přestavěna na výletní hostinec se zahradou, kde byly pořádány různé slavnosti a plesy. Po smrti posledního Pöttinga v roce 1898 se usedlost dostala do rukou spolku Vincentium (nazvaného podle francouzského světce sv. Vincenta z Pauly), který se zabýval charitativní činností. Po zrušení spolku v roce 1949 se dostala Petynka do státních rukou, sídlili tu vojáci a údajně i StB a areál začal chátrat (ostatně jako všechny budovy, které se této dvojici dostaly do spárů) - byly v ní zřízeny garáže, sklady a částečně bydlení a část jí byla zbořená.
Od roku 2006 Petynku znovu vlastnilo Vincentium, které ji získalo od tehdejšího vlastníka, Ministerstva obrany, bezúplatným převodem k veřejně prospěšnému využití. Místo toho ji nechalo ještě více zchátrat a dnes se tedy uvažuje o jejím nahrazení komerční zástavbou.



Zadní strana Petynky z ulice Na Petynce



Na rozdíl od zchátralé Petynky je vedlejší Šlajferka, stojící za rybníkem uprostřed parku, už dávno zrekonstruovaná díky Kongregaci školských sester sv. Františka, které tady vedou charitní domov pro řeholnice.
Od 14. století, kdy jsou první zmínky o pozemcích, na kterých dnešní budovy Šlajferky stojí, vystřídalo toto místo tolik majitelů, že zmíním jen toho, po kterém má jméno. Adam Schleichert ji nabyl v roce 1622 po své zemřelé manželce a v majetku rodiny usedlost zůstala až do roku 1787. Potom začal znovu kolotoč prodejů, dědictví, spojování se sousedními usedlostmi Malovankou a Petynkou, přestaveb a rekonstrukcí. Kolem roku 1840 byla provedena přestavba do dnešní klasicistní podoby, později ještě upravovaná.
V roce 1922 koupila rozsáhlou usedlost, ke které patřily pole, zahrady a louky, Kongregace školských sester sv. Františka, která ji přestavěla pro účely ubytování gymnázia kongregace a vybudovala kapli.
Během okupace budovu zabrala německá posádka a po válce areál připadl Praze 5, která tady zřídila kanceláře, kapli přestavěla na kulturní sál a přeměnila zahradu Šlajferky i Petynky na veřejný park.
Po revoluci se usedlost vrátila původní kongregaci, která zde sídlí dodnes.



Socha sv. Františka, který podle pověsti mluvil se zvířaty, před usedlostí. Upřímně řečeno, taky vám ten pes připomíná spíš lachtana?










V těsném sousedství Šlajferky leží soukromé zahradnictví, které už se nemůže dočkat, až si tam přijedeme koupit květiny do truhlíků. Mám pro podobná malá zahradnictví slabost, připomínají mi moje dětství v Brně, kde jen v naší čtvrti byla tři podobná zahradnictví se starými skleníky a milými majiteli. Těmi byli většinou Bulhaři; proto se u nás taky neříkalo, že jdeme do zahradnictví, ale "jdeme k Bulharovi".






Pokud jsem o něco výš napsala, že Petynka je ostudou této části Břevnova, asi jsem zapomněla na Malovanku. Ta je totiž skutečným průšvihem.
To, co dnes vidíme zarostlé křovím, byla usedlost, postavená v druhé polovině 17. století a klasicistně upravená v 19. století. V 18. století fungovala jako zájezdní hostinec, tehdy se jí také podle majitele říkalo Peterka. Název Malovanka pochází pravděpodobně od Strahovské brány, která leží nedaleko a která tehdy byla údajně malovaná.
V 50. letech byla část usedlosti ubourána při rozšiřování Patočkovy ulice (tehdy Pionýrů), ale zbytek byl opraven. Od roku 1976 byla usedlost památkově chráněna, ochrana byla však zrušená v roce 2009 (proč a na základě čeho netuším) a i když památkáři ještě hledají cestu, jak dům zachránit, soukromý majitel velmi pravděpodobně čeká v tichosti, až budovy spadnou a až tady bude moci postavit něco výnosného.



Jsme na dohled od jedné z nejrušnějších pražských křižovatek






Pozor, za zdí se zřejmě bydlí, aspoň o tom svědčí pečlivě srolované matrace a deky a dokonce i zánovní křeslo







Kolem zbytků Malovanky se dá projít úzkou venkovskou cestou zpět do ulice Na Petynce a odtud vystoupat ulicí Pod Andělkou zpátky až nahoru na Baterie. Procházka Břevnovem a Střešovicemi by se tak dala ještě protáhnout na druhou stranu kopce do starých Střešovic směrem k ulici Na Petřinách, ale to si necháme až na jindy.






 

Letenský kolotoč

19. února 2017 v 12:00 |  Praha 7
Nejsem letenský rodák a koneckonců ani pražský. Svoje dětství, ve kterém by mě kolotoč nejvíc zajímal, jsem strávila na brněnském "Paláku" a mateřství, kdy by mě zajímal zrovna tak, v parcích mezi Riegrákem, Vyšehradem a Folimankou. Přesto jsem toho o kolotoči slyšela hodně od pravých Leteňáků, kteří na něj vzpomínali s nostalgií, a bylo mi líto, že kolotoč nefunguje a chátrá. To by se však mělo brzy změnit.
O rekonstrukci se mluví už pěkně dlouho a zdá se, že teď k ní konečně dojde. Už ve středu bude kolotoč slavnostně předán firmě, která provede jeho opravu - nejdříve zrekonstruuje samotnou neorenesanční stavbu a poté i koně a další vnitřní vybavení.





Kolotoč nechal vyrobit v roce 1893 Václav Nebeský a původně ho umístil na Vinohrady. O rok později, v červenci 1894, byl kolotoč přemístěný do Letenských sadů na místo, kde stojí dodnes. Kolotoč má tvar dvanáctiúhelníku s rozpětím 12 metrů.
Interiér je téměř úplně stejný, jako v době svého vzniku. Tvoří ho osmnáct koní, které mají kovovou konstrukci, dřevěné nohy a hlavu a jsou potaženi pravou koňskou kůží. Kromě toho jsou na kolotoči ještě čtyři plechová autíčka, která ve 30. letech minulého století nahradila lavice, které tu byly předtím. Zajímavé je, že se kolotoč dřív točil lidskou silou - v podzemí kolotoče chodil člověk, který před sebou tlačil vzpěru podlahy. Až ve 30. letech byl nahrazen elektromotorem.
Budova kolotoče byla opravena v roce 1995, na koně však tehdy nedošlo. To by se tentokrát mělo změnit a rekonstrukce by se měla týkat kompletního celku.







Nekonečno Jana Kaplického

15. února 2017 v 13:00 |  Galerie a muzea
Přesně tak se jmenuje výstava známého architekta, která se právě koná v Tančícím domě. Byla uspořádána k jeho nedožitým 80. narozeninám a je na ní k vidění průřez jeho celoživotní tvorbou, ať už v podobě maket nebo fotografií staveb, ale také některých užitných předmětů, které navrhoval.









V suterénu budovy se nejdříve můžeme seznámit s Kaplického původem a s díly jeho rodičů Jiřiny a Josefa. Je tu popsána nejen jejich umělecká cesta, ale také rodinný život a přátelé rodičů, kterými byli známé umělecké osobnosti té doby. Na fotce je dílo Josefa Kaplického s názvem Růžové torzo z roku 1934.



V přízemí potom najdeme Kaplického nejznámější díla, včetně návrhu pražské knihovny, která je tu nejen jako maketa, ale také v provedení z lega



Mediální centrum londýnského kriketového klubu z roku 1995



Muzeum Enza Ferrari v Modeně



Golfový klub Volavka na Konopišti, 2008



Vila na Konopišti, 2008



Kromě realizovaných projektů jsou zde vystaveny i nerealizované návrhy - takto měl vypadat Památník obětem komunismu z let 1948 - 1989, který měl mít podobu schodiště z černé žuly, táhnoucího se svahem od Čechova mostu, kde by čtyřicet dva schodů, jako čtyřicet dva let útlaku, spojovalo nábřeží s Letnou a ústilo v místech bývalého Stalinova pomníku.






Dalším nerealizovaným projektem byl návrh do veřejné soutěže na stavbu knihovny v Paříži v roce 1989, který nakonec nebyl vybrán. Na tomto místě dnes stojí knihovna ve tvaru čtyř otevřených knih. Myslím, že tady už vidíme zárodek budoucího návrhu pražské chobotnice.



Nerealizovaný návrh rodinného domu



Kostel v Lisabonu, 2004



Kromě archiektury navrhoval Kaplický i užitné předměty, především plastové a skleněné nádobí pro italskou firmu Alessi, ale také napříkald toto křeslo z roku 2003.











Kaplického návrhy šatů. Ty se závojem na sobě měla na jejich svatbě v roce 2007 jeho žena Eliška.









Výstava je příležitostí nejen k hlubšímu seznámení s Kaplického prací, ale také k prohlídce části Tančícího domu. Ten se po změně majitele přeměnil na hotel, jehož investorem je bývalý fotbalista Vladimír Šmicer. Snad tato změna dodá budově život, který jí při dřívějším kancelářském využití chyběl.
Součástí je i restaurace v 5. patře a kavárna v 6. patře, ze které se vchází na vyhlídkovou terasu.



Vstup na terasu je zahrnut do vstupného na výstavu, jinak se platí 100 Kč, nebo konzumace v kavárně. V ní ceny zhruba odpovídají ostatním pražským (káva kolem 50 Kč). Určitě se do kavárny ještě vydám a budu sem vodit svoje mimopražské známé, protože ten výhled stojí za to, stejně jako bližší pohled na kulovitý vrcholek jedné z věží (hlavu Freda?).


























Výstava trvá do 12. března 2017, vstupné je 190 Kč, mládež do 26 let 100 Kč, děti do 15 let a důchodci 90 Kč.






Další články


Kam dál

Reklama