Letenský kolotoč

Neděle v 12:00 |  Praha 7
Nejsem letenský rodák a koneckonců ani pražský. Svoje dětství, ve kterém by mě kolotoč nejvíc zajímal, jsem strávila na brněnském "Paláku" a mateřství, kdy by mě zajímal zrovna tak, v parcích mezi Riegrákem, Vyšehradem a Folimankou. Přesto jsem toho o kolotoči slyšela hodně od pravých Leteňáků, kteří na něj vzpomínali s nostalgií, a bylo mi líto, že kolotoč nefunguje a chátrá. To by se však mělo brzy změnit.
O rekonstrukci se mluví už pěkně dlouho a zdá se, že teď k ní konečně dojde. Už ve středu bude kolotoč slavnostně předán firmě, která provede jeho opravu - nejdříve zrekonstruuje samotnou neorenesanční stavbu a poté i koně a další vnitřní vybavení.





Kolotoč nechal vyrobit v roce 1893 Václav Nebeský a původně ho umístil na Vinohrady. O rok později, v červenci 1894, byl kolotoč přemístěný do Letenských sadů na místo, kde stojí dodnes. Kolotoč má tvar dvanáctiúhelníku s rozpětím 12 metrů.
Interiér je téměř úplně stejný, jako v době svého vzniku. Tvoří ho osmnáct koní, které mají kovovou konstrukci, dřevěné nohy a hlavu a jsou potaženi pravou koňskou kůží. Kromě toho jsou na kolotoči ještě čtyři plechová autíčka, která ve 30. letech minulého století nahradila lavice, které tu byly předtím. Zajímavé je, že se kolotoč dřív točil lidskou silou - v podzemí kolotoče chodil člověk, který před sebou tlačil vzpěru podlahy. Až ve 30. letech byl nahrazen elektromotorem.
Budova kolotoče byla opravena v roce 1995, na koně však tehdy nedošlo. To by se tentokrát mělo změnit a rekonstrukce by se měla týkat kompletního celku.






 

Nekonečno Jana Kaplického

15. února 2017 v 13:00 |  Galerie a muzea
Přesně tak se jmenuje výstava známého architekta, která se právě koná v Tančícím domě. Byla uspořádána k jeho nedožitým 80. narozeninám a je na ní k vidění průřez jeho celoživotní tvorbou, ať už v podobě maket nebo fotografií staveb, ale také některých užitných předmětů, které navrhoval.









V suterénu budovy se nejdříve můžeme seznámit s Kaplického původem a s díly jeho rodičů Jiřiny a Josefa. Je tu popsána nejen jejich umělecká cesta, ale také rodinný život a přátelé rodičů, kterými byli známé umělecké osobnosti té doby. Na fotce je dílo Josefa Kaplického s názvem Růžové torzo z roku 1934.



V přízemí potom najdeme Kaplického nejznámější díla, včetně návrhu pražské knihovny, která je tu nejen jako maketa, ale také v provedení z lega



Mediální centrum londýnského kriketového klubu z roku 1995



Muzeum Enza Ferrari v Modeně



Golfový klub Volavka na Konopišti, 2008



Vila na Konopišti, 2008



Kromě realizovaných projektů jsou zde vystaveny i nerealizované návrhy - takto měl vypadat Památník obětem komunismu z let 1948 - 1989, který měl mít podobu schodiště z černé žuly, táhnoucího se svahem od Čechova mostu, kde by čtyřicet dva schodů, jako čtyřicet dva let útlaku, spojovalo nábřeží s Letnou a ústilo v místech bývalého Stalinova pomníku.






Dalším nerealizovaným projektem byl návrh do veřejné soutěže na stavbu knihovny v Paříži v roce 1989, který nakonec nebyl vybrán. Na tomto místě dnes stojí knihovna ve tvaru čtyř otevřených knih. Myslím, že tady už vidíme zárodek budoucího návrhu pražské chobotnice.



Nerealizovaný návrh rodinného domu



Kostel v Lisabonu, 2004



Kromě archiektury navrhoval Kaplický i užitné předměty, především plastové a skleněné nádobí pro italskou firmu Alessi, ale také napříkald toto křeslo z roku 2003.











Kaplického návrhy šatů. Ty se závojem na sobě měla na jejich svatbě v roce 2007 jeho žena Eliška.









Výstava je příležitostí nejen k hlubšímu seznámení s Kaplického prací, ale také k prohlídce části Tančícího domu. Ten se po změně majitele přeměnil na hotel, jehož investorem je bývalý fotbalista Vladimír Šmicer. Snad tato změna dodá budově život, který jí při dřívějším kancelářském využití chyběl.
Součástí je i restaurace v 5. patře a kavárna v 6. patře, ze které se vchází na vyhlídkovou terasu.



Vstup na terasu je zahrnut do vstupného na výstavu, jinak se platí 100 Kč, nebo konzumace v kavárně. V ní ceny zhruba odpovídají ostatním pražským (káva kolem 50 Kč). Určitě se do kavárny ještě vydám a budu sem vodit svoje mimopražské známé, protože ten výhled stojí za to, stejně jako bližší pohled na kulovitý vrcholek jedné z věží (hlavu Freda?).


























Výstava trvá do 12. března 2017, vstupné je 190 Kč, mládež do 26 let 100 Kč, děti do 15 let a důchodci 90 Kč.






Týdenní drobečky 18

13. února 2017 v 0:24 |  Týdenní drobečky
Další rušné dny jsou za námi a tak se dnes podíváme stručně jen na to, jaké byly.

1. Začátek února byl sice hektický, ale prosvětlený tím, že svítilo slunce. Proto jsem při pochůzkách po Praze stihla nafotit nějaké fotky, jako například tyto v Rytířské ulici a okolí.










2. Jen o den později jsem se zastavila Na můstku u velkého domovního znamení s tím, že si o něm konečně už jednou musím najít nějaké podrobnosti. Udělala jsem to až teď, takže se můžu podělit o informaci, že podle Emanuela Pocheho byl dům s názvem U Samuela pojmenován podle majitele Samuela Huby, který ho vlastnil po roce 1530. Reliéf pochází z doby po roce 1717 a představuje Pomazání krále Davida.







3. V zákrutě uliček kolem Maislovy ulice






4. Mám to ráda taky v tom opuštěném koutě Jungmannova náměstí, kde před branou, která vede na prostranství za kostelem Panny Marie Sněžné, stojí kubistická lucerna architekta Emila Králíčka z roku 1913. Někde ji tady na blogu mám podrobněji, tak ji teď jenom připomínám.






5. V polovině minulého týdne, hned po těch několika hezkých dnech, napadl sníh, až to někde vyvolalo kalamitu. U nás na Vinohradech sice tak moc velkou ne, ale přesto jsem se obávala, aby mi nezhatil cestu.



6. Narychlo a bez velkého plánování jsem se totiž vydala na pár dnů do Paříže. Tak narychlo, že jsem si ani předem nenašla pařížskou předpověď počasí a proto mě trochu překvapilo, když jsme z pražské zimy, na kterou jsem byla vybavená, přistáli v 17 stupních a se sluncem. To sice celou dobu nevydrželo a o víkendu nakonec pršelo, teplo však zůstalo i nadále. Proti Praze příjemná změna, až na to, že mi bylo pořád vedro (takže jsem si ty nízké boty zkrátka musela koupit, to dá rozum). V parcích už vykukovaly sněženky a dvacet centimetrů vysoké narcisy jen jen rozpuknout poupata.




















7. V neděli 6. 2. se v největší pařížské čínské čtvrti konalo defilé při příležitosti čínského Nového roku, tak to jsem před odjezdem domů taky ještě stihla. Končil rok Ohnivé opice, nastával rok Ohnivého kohouta a bylo to hodně pestré, hodně hlučné, hodně lidnaté a veselé.













7. V Praze jsem po svém návratu sice takové teplo nenašla, ale aspoň zmizel už skoro všechen sníh. Františkánská zahrada.








Těch hodin na zdi kláštera jsem si tentokrát všimla poprvé. Hlavně že pořád každému říkám, že Praha je nejhezčí až nahoru od úrovně očí.


8. Na závěr kavárna k doporučení - Café Neustadt jsem na nádvoří Novoměstské radnice objevila víceméně náhodou a od té doby jsem tam už byla několikrát. Prostředí je sice trochu hipsterské a zaručeně jsem tam vždycky ze všech nejstarší, ale mají tam dobrou kávu, mátový čaj z pravé máty a každý den nijak drahé polední menu, které se skládá z těch super zdravých módních jídel, jejichž hipsterské názvy nedokážu ani vyslovit a většinou ani nevím, co to je (ale bývá to dobré). Fotky jen mobilem, tak se omlouvám za nekvalitu.











Další články


Kam dál

Reklama