Holešovický pivovar a mlýn

Čtvrtek v 12:00 |  Praha 7
Možná jsem ten nejzaostalejší člověk v Praze a předvádím vám tady něco, co už všichni znáte. Jenže my, co jsme z Vinohrad, se do Holešovic hned tak nedostaneme, a když ano, tak pro nás končí Štrosmajerákem a Veletržním palácem. Existuje však taky něco, čemu Leteňáci říkají "mokřad", a co se rozkládá ve spodní části Holešovic mezi zákrutou Vltavy a kolejištěm železnice mezi nádražím Holešovice a Bubny. Dřív jsem tuto čtvrť znala jen jako dlouhé, smutné, ošklivé a otlučené ulice, plné starých fabrik. Netušila jsem, že je tam dávno všechno úplně jinak.
Když jsem se před třemi týdny konečně rozhodla, že si ten nový objektiv k foťáku, nad kterým jsem váhala přes půl roku, skutečně koupím, zamířila jsem nejdřív, jako vždy, do Vodičkovy ulice do Fotoškody. Bohužel ho neměli a nezbylo mi nic jiného, než se vydat do Megapixelu, který sídlí právě dole v "mokřadu". Překvapení mě čekalo hned při vstupu do areálu, kde tento obchod sídlí.



Bývalý holešovický pivovar, původně První pražský měšťanský pivovar, byl v roce 2008 přestavěný na obytný a obchodní komplex. Sídlí v něm jedno velké vydavatelství a několik menších firem a obchodů. Obytné budovy mě v těchto prostorách svojí nezvyklou architekturou, za kterou autoři dostali i nějaká ocenění, nijak neuráží.
Holešovický pivovar pochází z roku 1895 a pivo se zde vařilo až do roku 1998, kdy ho společnost Pražské pivovary zavřela a výrobu zdejšího piva Měšťan přesunula na Smíchov. Původní budovy, které zde zůstaly, jsou od roku 1995 památkově chráněny. Zdá se mi, že využití, jaké se jim dostalo, jim zachránilo a prodloužilo život, který by byl jinak zřejmě odsouzen k dlouhému a pomalému konci.






Na uzavřeném prostranství, které vzniklo vestavbou nových bytových domů, vzniklo náměstí s fontánou a s expozicí sochaře Antonína Kašpara, kterou nazval Pocta Josefu Beyusovi. Tento německý sochař, malíř, filosof a pedagog při jedné ze svých performancí vytvořil umělecké dílo z koncertního křídla, které potáhl filcem a připevnil na něj kříž. Antonín Kašpar se vrací k jeho motivu klavíru s křížem na víku, vytváří ho však ze železa bez povrchové úpravy; tím, že reziví, podle autora žije. Těch železných pián je na této velké ploše celá řada a nevypadají tady vůbec špatně.









U ohradní zdi bývalého pivovaru jsem našla také tohoto železného koně, který to měl zrovna namířeno rovnou přes zeď pryč






V nadšení nad novými objevy jsem se dolními Holešovicemi pustila napříč směrem k přístavu, kde jsem nikdy předtím nebyla. Než jsem tam došla, narazila jsem na další přestavbu, kterou považuji za povedenou. Jejím autorem je stejná architektonická kancelář, jako v případě pivovaru.
Budovy bývalého Akciového parního mlýna stojí jen o dva bloky dál, než bývalý pivovar. Přestože byly při přestavbě na hotel částečně zbořeny, ráz a podoba těch zbylých budov zůstala zachována.
Mlýny byly postaveny v roce 1909 podle návrhu architekta Hybšmana pro Akciovou společnost mlýnů s denní kapacitou 210 tun obilí, které bylo skladováno ve vedlejším sile, které už, bohužel, nestojí. Budova má litinový skelet, vyzděný cihlami dvou barev, uvnitř byly dřevěné stropy. Elektrifikace sem dorazila až v roce 1960.



Líbilo se mi tady a tím, že jsem byla v prostředí, které jsem neznala a které jsem objevovala, a taky že byl pátek odpoledne a nic jsem nemusela, jsem měla pocit prázdnin - sedla jsem si do kavárny, která má v areálu židličky, vystrčené ven, a pozorovala jsem okolí.






Podél Jankovcovy ulice, přímo naproti dlouhé zdi mlýna, stojí celá řada nových moderních domů, která odděluje tuto část města od přístavu. Některé z nich se mi zdají podařené. Líbilo se mi i v tak zvané marině, která lemuje část přístavu a kontrastuje s jeho starou a zanedbanou částí. Tam se ostatně podíváme příště.



A ještě důkaz o tom, že je tady opravdu všechno jinak, než jsem si pamatovala. Copak tohle jsou ty smutné šedivé ulice z dřívejška?


Holešovický pivovar - U průhonu 13a, Praha 7
Parní mlýn - Jankovcova 49, Praha 7






 

Transgas

4. dubna 2017 v 13:00 |  Praha 2
Soubor budov na začátku Vinohradské ulice, kde dřív sídlil centrální dispečink společnosti Transgas a Ministerstvo energetiky, už z dálky upoutá svými tvary a strukturami. Je postaven v tak zvaném brutalistním stylu, který nechává odkryté přírodní surové materiály. Na jeho vzhled mohou panovat (a panují) rozdílné názory, někdo ho považuje za přežitek socialismu, jiný uznává jeho jedinečné architektonické kvality, další by ho chtěli prohlásit za kulturní památku. Ať už na budovy máme názor jakýkoliv, sktuečnost je taková, že bychom si je měli ještě znovu a naposled prohlédnout. Právě se totiž začaly bourat.



Budovy byly postaveny v letech 1966 - 1976 podle návrhu architektů Ivo Loose, Jindřicha Malátka, Václava Aulického a Jana Eisenreicha. Na interiérech se podílel i architekt Jan Fišer. Projekt stavby vznikal v době, kdy se zdálo, že se režim v Československu mění a že se země začíná vracet mezi vyspělé země, mladí architekti proto využili všech možností, aby zachovali propojení mezi tehdejší československou a evropskou architekturou. Bezesporu se jim to podařilo a i když budovy ne vždy byly přijímány s kladným ohlasem, jsou určitě hodnotným přínosem, který by neměl jen tak zmizet z mapy Prahy. O jejich zachování se pokoušel i Klub za starou Prahu, jejich návrh na prohlášení kulturní památkou však byl Ministerstvem kultury zamítnut. Vlastníku tak už nic nebrání ve zbourání.
Komplex budov patří společnosti HB Reavis, za kterou stojí podnikatel Tomáš Chrenek. Na místě zbouraného Transgasu vyroste projekt, navržený architektem Ciglerem, autorem neblaze proslulých a nenápaditých skleněných krabic, jako je Quadrio nebo Florentinum.



Plynové roury, použité jako zábradlí, byly obzvláštňujícím a vtipným prvkem této stavby. Pamětníci si vzpomenou, že roury měly původně zlatavou barvu, zatímco některé doplňkové části budov byly natřeny jasně modře. To už je dnes, po letech bez údržby, jen minulost.
Roura také propojovala kvádr, stojící na částečně prosklené noze původní recepce, s hlavní budovou. Obložení kvádru štípanými žulovými kostkami bylo dalším netypickým a nápaditým prvkem.






Prosklená budova po levé straně, která má jiného majitele, zůstane zachována.
Komplexu budov je zazlíváno, a argumentují tím i zastánci bourání, že nevytváří žádný veřejný prostor. Pravda je, že parter moc povedený není a neznám nikoho, kdo by se v těch temných a špinavých prostorách dobrovolně a rád chtěl zdržovat. Podle mě by se to ovšem lehce dalo napravit úpravami nebo lehkou přestavbou.






Za budovami při Římské ulici byla v roce 1978 vybudována fontána podle návrhu architekta Loose. Původně byla její součástí i zlatá levitující koule, tu však čas někam odnesl.



Jak je vidět podle čilého ruchu u již zahrazeného vstupu do budovy, uvnitř se opravdu bourá. Údajně již bylo demontováno slavné červené schodiště, které zde tvořilo výrazný prvek.






V sobotu 1. dubna se na prostranství před budovami konalo setkání odpůrců bourání. S asi třemi stovkami lidí diskutovali poslední dva žijící autoři - architekti Václav Aulický a Jan Fišer. Jejich popis vzniku stavby i okolností, za jakých byla postavena, byl zajímavý, už jen z tohoto pohledu, že sám architekt Aulický nezpochybňuje právo vlastníka dělat s areálem, co uzná sám za vhodné, vzhledem k tomu, že při jeho prodeji magistrátem nebyly stanoveny žádné podmínky, které by určovaly povinnost stavbu zachovat. To ovšem nic nemění na tom, že sám bere bourání jako svoji osobní tragédii. Zcela jistě je tato tragédie o to větší, že se momentálně bourá i další jeho stavba - telefonní ústředna v Dejvicích.







Praha 2, Vinohradská 8


Týdenní drobečky 19

26. března 2017 v 23:01 |  Týdenní drobečky
Zase už to nejsou týdenní, ale několikatýdenní drobečky, já vím.



1. Jaro už je definitivně tady, i přes studený vítr byla dnes plná Praha lidí a první odvážlivci vypluli na lodičkách a šlapadlech



2. Japonci tomu říkají "hanami" - tomu, když chodí hromadně do sadů obdivovat kvetoucí sakury. Ty v Praze ještě nekvetou, ale takové malé hanami se dnes konalo v Seminářské zahradě, kde už začaly kvést mandloně. Nejen, že tam byla spousta fotografů, ale na té jarní stráni, kam se do poslední chvíle opírá slunko, posedávalo tolik lidí, že to tam vypadalo jako v létě. A ty výhledy na Prahu přes kvetoucí větve!












3. Večerní Karmelitská



4. Jen mě upoutaly ty červené akcenty na šedém pozadí, nic hlubšího v tom nehledejte



5. Nádvoří před kostelem Panny Marie Sněžné mám ráda. Jen jsem se tam minule opravdu lekla, kdo to na mě kouká.






Kromě jiných svatých tady stojí i Johánek. A taky je tady spousta hezkých detailů.






Nevím, jestli je to oficiální název, ale Nádvoří čtrnácti pražských mučedníků se právě tam hodí. Znáte ten příběh? Podrobnosti najdete TADY.



6. Záhada, kterou zatím nedokážu na sto procent vyřešit. Tohle stojí na Vinohradech na rohu Slezské a Šumavské. Podle mě je to pozůstatek trolejbusové tratě, která tady měla jednu z konečných a mezi roky 1953 a 1966 odtud jezdila přes Žižkov až do Vysočan. Nedokázal by mi to někdo potvrdit?









7. Při jedné z cest do Brna jsme sjeli z D1 a zastavili se ve Velké Bíteši na oběd v proslulé restauraci U Raušů. Před ní mají něco jako hollywoodský chodník. A hned vedle výbornou cukrárnu.






8. Hezkou mozaiku v pasáži Světozor jsem obdivovala už před mnoha lety, když jsem tam pracovala, a líbí se mi pořád.
















Další články


Kam dál

Reklama