Hurvínkova lavička

18. května 2013 v 12:00 |  Praha 6
Nedávno jsem někde četla článek o tom, jak se lidé bojí o některých věcech říct, že se jim nelíbí, a to jen proto, že jsou považovány za ikony české kultury nebo humoru. V článku se psalo tom, že se jeho autor jednou začal s přáteli na večírku na toto téma bavit - a když lidé odhodili zábrany, vyplulo na povrch, že jeden nechápe zbožštění Jana Wericha, druhý nerozumí humoru cimrmanovců a třetímu připadají plakáty Alfonse Muchy kýčovité.
Já to mám podobně s vánočními pohádkami. Prostě mě nezajímají. Už jako dítě jsem vnímala vánoce jako příjemnou dobu, zkaženou tím, že se na Štědrý večer musím dívat na pohádku (mluvím o dobách, kdy existovaly jen dva televizní programy, video nebylo a o počítačích nesnili ještě ani jejich vynálezci, takže nic jiného na výběr nebylo, kromě knížek pod stromečkem). Sice jsem viděla Tři oříšky pro Popelku, dokonce možná i dvakrát, ale nikdy jsem neviděla Mrazíka, Pyšnou princeznu nebo... nic dalšího mě teď nenapadá. Zvláštní je, že úplně stejně to bez ovlivňování měla i moje dcera. Večerníčky sice milovala, ale od hraných pohádek vždycky utíkala.
Do mé nechuti k hraným a loutkovým pohádkám spadá i další národní symbol - Spejbl a Hurvínek. Jejich tvůrcům neupírám zásluhy, chápu, že se spoustě lidí loutky líbí, ale já jsem se na ně nikdy nedokázala dívat bez toho, aby se mně trapností nekroutily i palce na nohou.
Tak a teď mě kamenujte.



Nedávno jsem se v Dejvicích dostala do blízkosti jejich divadla a objevila jsem před vchodem lavičku s oběma bronzovými loutkami. Představuji si, jaký to musí být tahák a jaký tady musí být před představením nával, když se na ní všechny děti chtějí vyfotit. Jejím autorem je, jak mi prozradil internet, Dušan Soták a lavička tady prý už stojí skoro tři roky (takže jsem objevila Ameriku, já vím :-)















Dejvice, Dejvická 38



 


Komentáře

1 hana hana | E-mail | 18. května 2013 v 12:15 | Reagovat

Zdravím,
naprosto s Vaším článkem souhlasím,Muchu taky dvakrát nechápu a o Werichovi si myslím,že by se sám tomu dilvil,nevím,třeba se melím.Jen jednou jsem někde špitla,že naprosto a vůbec nerozumím Piccasovi-a byla jsem za pralesáka a neandrtálce.Ještě Vám řeknu zajímavost,H.Štáchová má u nás sestřenici a jsou si hodně podobné.
Ale fotky jsou to hezký.h.
PS.Šťoural by si mohl myslet,že Hurvínek hajluje.h.

2 Praga Magica Praga Magica | 19. května 2013 v 22:02 | Reagovat

[1]: Ty první tři příklady jsou vlastně jen citací toho článku, za sebe mluvím jen v případě těch pohádek. A hajlující Hurvajz mě taky hned napadl, dokonce jsem zaváhala, jestli ho tam vůbec mám dávat, ale jiný detail nemám :-)

3 VFP VFP | E-mail | 20. května 2013 v 13:56 | Reagovat

Vida, tuhle
lavičku jsem objevil zrovna minulé úterý... :-)
Jinak, Spejbl a Hurvínek nebyli původně určeni dětem - bývala to ostrá satira na dobové poměry (proto se říká: představuješ si to jako Hurvínek válku). Teprve později přibyla Mánička, Bábinka, Žeryk a celé to zdětinštělo.

4 Lamia Lamia | E-mail | 28. června 2013 v 23:42 | Reagovat

Zdravím,
souhlas s VFP - Hurvínek a Spejbl opravdu původně nebyli zamýšlení pro děti. I jména jsou vlastně zkomoleniny z němčiny a mám za to, že nijak lichotivá - Spejbl má navíc frak a dřeváky - to už si dneska málokdo uvědomí.
Že někomu připadá Mucha kýčovitý? Věc názoru, proč ne - já zase vesměs reaguju agresivně na tzv. postmoderní umění. Ale zajímavé je, že třeba Lada taky neměl secesi rád. Werich... já mám též podezření, že se z něj dělá něco, co nebyl.
Piccaso... podle historky jisté už nežijící starožitnice její přátelé prý schovávali obraz od Piccasa ve sklepě, protože byl tak odpudivý, že se na něj všichni svorně odmítli dívat...

5 Sibyla Sibyla | 28. května 2014 v 10:33 | Reagovat

Četla jsem, že Werichovi se hnusila ta póza "laskavého mudrce", která byla přesně tím, čemu se s mladým Voskovcem vysmívali. Ale byl to způsob, jak přežít. [4]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama