Mých pět důvodů k návštěvě Jeruzaléma 1

19. srpna 2014 v 12:00 |  Mých 5 důvodů...
Pro cestu do Izraele, o které jsme už delší dobu přemýšleli, jsme se rozhodli náhle na začátku května, když se objevily levné letenky. Týden na to už jsme byli na cestě. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože tehdy jsme si mohli ještě v relativním klidu a bezpečí prohlédnout aspoň ta nejdůležitější místa té krásné a nešťastné země, kde je řešení vzájemných problémů v nedohlednu (těžko taky něco řešit, když se jedna strana dohodnout a priori nechce).
Do Izraele jsem jela s hlavou plnou otázek - na některé z nich jsem našla odpověď, některé se tváří v tvář realitě rozplynuly jako nepodstatné, zatím co se objevila spousta dalších, o kterých přemýšlím dodnes.
Nebudu psát o Tel Avivu, kde jsme strávili jen pár dnů a který si nás získal svojí atmosférou a dlouhými krásnými plážemi (ze kterých se zrovna nedávno v televizi za zvuku sirén lidé běželi schovat do krytu). Plánovali jsme. že se tam vrátíme začátkem podzimu, to je teď sice odloženo na neurčito, ale dřív nebo později se tady mých 5 důvodů k návštěvě Tel Avivu taky objeví.
Dnes se ze stejného pohledu zaměříme na Jeruzalém, kde jsme strávili nejvíc času a do jehož sluncem rozpálených zdí, prastaré kamenné dlažby a temných uliček jsme se zamilovali na první pohled.


Důvod první - Staré město

Úzké zastřešené uličky, kamenná schodiště, lomené oblouky vysoko nad hlavou a spousta ošklivých toulavých koček. Město sevřené ve vysokých zdech, plné nejroztodivnějších vůní, zvuků a světel, je rozdělené na čtyři části - křesťanskou, muslimskou, židovskou a arménskou, mezi kterými člověk prochází jako by chodil z jednoho světa do druhého. Rušná a divoká tržiště muslimské čtvrti se v okamžiku mění na poutníky zalidněné úzké uličky křesťanské čtvrti, odkud je to jen pár kroků do tichých dvorků arménské čtvrti s kostely, označenými nečitelným písmem. Za prastarou římskou ulicí Cardo Maximus, odkrytou hluboko pod úrovní dnešní dlažby, objevíme uspořádané bloky domů židovské čtvrti, téměř celé postavené znovu ve starém stylu poté, co byla srovnána se zemí během bojů v šestidenní válce v roce 1967.



Včerejšek a dnešek



Damašská brána pochází z osmanské doby a vede rovnou do nejživější ulice muslimské čtvrti



Davidova ulice je hlavní tepnou Starého města, která ho rozděluje od východu na západ. Během dne jsou vrata všech krámků otevřená dokořán a až na chodník se z nich linou nejrůznější turistické cetky a předražené šperky. V osm ráno je však ulice ještě tichá a klidná.



A když si přivstanete ještě víc, před sedmou nepotkáte vůbec nikoho



To ráno, kdy jsem se sama brzy vydala do Chrámu Božího hrobu (protože když jsme tam byli den předtím odpoledne, byl tak nacpaný turisty, že nevidíte vůbec nic), jsem hrdinně vyrazila bez mapy a ztratila jsem se. Za tímto rohem jsem potkala mladého brazilského kněze, který mi nejen poradil cestu (konekonců měl úplně stejný cíl), ale odvyprávěl mi i svůj příběh - je mu dvacet sedm a po absolvování teologie doma byl vyslaný, aby pokračoval ve studiu v Jeruzalémě. Touží se stát misionářem.



V muslimské čtvrti brzy ráno rozvážejí chléb...



... a doručí vám ho až domů.



Srdcem křesťanské čtvrti je malé náměstí s paprskovitě se rozbíhajícími uličkami, plnými krámků a kaváren, na které vede stará kamenná brána. I tady je ovšem brzy ráno všechno zavřené. Po osmé hodině už se ovšem vrata obchodů začínají otvírat a u brány stojí vozíky s čerstvým, ještě teplým pečivem.



Když jsme stejným místem procházeli kolem desáté a chtěli jsme si dát mátový čaj, vybrali jsme si tu nejzastrčenější kavárničku se zaručeně místními obyvateli, kteří seděli v řadě, každý se svou šíšou a my jsme pro ně představovali vítané exotické rozptýlení. O velké překvapení se nám postaral ten pán vlevo. Začal na nás hned mluvit francouzsky, vybral nám nejlepší místa k sezení, popoháněl číšníka, aby nás hned obsloužil a nakonec si k nám přisedl a rozpovídal se. Jeho příběh byl ten nejzajímavější, který jsem v poslední době slyšela. Je koptský křesťan, narodil se v Jeruzalémě a když mu bylo sedmnáct, odešel do Evropy. Skončil v Itálii, udělal si řidičák a začal jezdit s kamionem. Vydělal si na svůj, pak na druhý, na třetí a teď má v jednom severoitalském městečku dopravní společnost (Google je Velký bratr, takže když jsem si zadala název města a jeho křestní jméno, opravdu se ta velká firma hned objevila). Má čtyři dospělé děti, každé z nich vystudovalo buď v Londýně nebo v Americe a mají prestižní povolání. Úsměvný byl jeho povzdech: "No a ten nejmladší syn, ten velkou kariéru neudělal. Je v Anglii advokátem." Každý rok v létě jezdí na dva týdny do Jeruzaléma, žít by tady ale už prý nemohl.



Etiopský klášter sídlí v rozvalinách starého křížáckého kláštera a jiných, ještě starších chrámů. Prý právě tady byla královna ze Sáby, když navštívila Šalamouna.



Na budovy řecké ortodoxní církve narazíte v křesťanské čtvrti všude



Uprostřed židovské čtvrti









V uličkách muslimské čtvrti






Všude v Izraeli, v židovských i muslimských částech, najdete podobné krámky a stánky, kde vám připraví na počkání čerstvou ovocnou šťávu, jakou jen budete chtít. Miluju je.



Uniformy. Spousty uniforem hlídkují všude ve městě.



Základy Citadely, nebo taky Davidovy věže, vznikly jako Hérodův palác v 1. století př.n.l. Dnešní podoba pochází z mamlúcké doby, to je zhruba ze 14. století. Jenom, povzdychl by si turista, protože tady se v historii dostáváte hluboko do našeho letopočtu i před něj.


Důvod druhý - Chrámová hora

Nejvíc ze všeho nás překvapilo, že to není žádná hora, ale že nejvýznačnější místo židovských, muslimských i křesťanských dějin leží vlastně v dolíku, do kterého se na jedné straně od Jaffské brány svažuje Staré město a na druhé stoupá úbočí Olivové hory (my jsme vinou údajně kdysi dávno špatného překladu z němčiny zvyklí říkat spíše Olivetské, ale název opravdu pochází jen a jen od oliv).



Pohled na město z Olivové hory. V popředí Chrámová hora, obehnaná silnými hradbami, za ní Staré město, v pozadí někdy dost nepodařené věžáky nového města.

Chrámová hora, která má jak pro Židy, tak pro muslimy zásadní náboženský význam, byla dlouho předmětem sporů. Od šestidenní války ji spravují muslimové a občas zde vypuknou ostré šarvátky. Její historie ale sahá do těch nejdávnějších židovských dějin.
Zhruba tisíc let před našim letopočtem zde byl postaven první židovský Chrám se Schránou úmluvy a podle Talmudu právě odtud pocházela hlína, ze které Bůh stvořil Adama. Po zničení prvního Chrámu byl za vlády krále Héroda postaven druhý Chrám a nízký kopec byl upraven tak, jak ho teď vidíme - kolem dokola byly postaveny silné zdi a ty byly vyplněny sutí, čímž vznikl rozlehlý prostor. Druhý židovský Chrám byl zničen kolem roku 70 Římany, kteří na jeho místě postavili Jupiterův chrám, později přeměněný na křesťanský kostel. Od poloviny 7. století n. l. toto místo nabývá význam i pro muslimy - prorok Muhammad tehdy oznámil v Mekce, že byl přenesen do nejvzdálenější mešity, kde diskutoval s proroky o počtu muslimských modliteb. Výkladem byla určena právě Chrámová hora a odtud se prý také Muhammad odebral na nebesa, čímž se Jeruzalém stal třetím nejposvátnějším místem islámu.



Na Chrámové hoře dnes stojí dvě mešity - Skalní dóm a mešita al-Aksá. Ani do jedné z nich se nemuslim nedostane, na Chrámovou horu však můžeme. Stojí za to se sem podívat, obdivovat barevné ornamenty Skalního dómu a jeho zlatou kupoli, projít se rozlehlým prostranstvím s cypřiši, v olivovém háji si všimnout, že zde byly vysázeny různé druhy olivovníků a pozorovat muslimy, kteří se tu ráno modlí venku ve skupinkách, samozřejmě zvlášť muži a zvlášť ženy. V jednu chvíli se ze všech stran začne ozývat Aláhu akbar, jedna skupinka za druhou, a volání se nese prostranstvím jako ozvěna.
Dostat se na Chrámovou horu je někdy problém - jediná brána, kterou mohou vstupovat nemuslimové, bývá otevřená jen pár hodin dopoledne a hodinu odpoledne, samozřejmě kromě židovských svátků a také dnů, kdy je prostě zavřeno bez uvedení důvodu. Ostatních osm bran je vyhrazeno muslimům, kteří mohou vcházet každodenně kdykoliv. Židé mají vstup zakázan vrchním rabínem.




Nádherné ornamenty pod zlatou kupolí. Kdo ví, co se skrývá na půdě mešity, kam vede žebřík...



Zlato na kupoli mešity v průběhu let vzalo za své, ale obnovil ho v 2. polovině 20. století jordánský král Husajn, jako poděkování za to, že přežil atentát, při kterém zahynul jeho otec. Celkem prý daroval osmdesát kilo zlata za více než osm miliónů dolarů.



Vedle Skalního dómu stojí otevřená nízká stavba se stejným, ale zmenšeným půdorysem. Uvnitř můžeme obdivovat další ornamenty.





















Západní hradby, přiléhající ke Starému městu, jsou kamenné a vysoké a jsou v nich čtyři brány. Ta dole je jedna z těch, kterou smí vstupovat jen muslimové. My tudy můžeme jen ven.






K jedné z muslimských bran jsme se zvenčí omylem přiblížili při toulání po tržišti, které k ní přiléhá. Reakce byla nekompromisní.


Důvod třetí - Zeď nářků

Posvátný Ha Kotel, jak se zeď nazývá v hebrejštině, vypadá úplně jinak, než jsem si ji představovala. Prostranství je mnohem menší a nad ženskou částí zdi se navíc vine lávka k nemuslimskému vchodu na Chrámovou horu. Obrovské balvany, mezi kterými jsou zastrkány stovky papírků s přáními, však jsou původní a pamatují Héroda.
Konečně jsem dostala odpověď na otázku, proč se tady vlastně Židé modlí u zdi. Po zboření Chrámu v roce 70 byl Jeruzalém vypleněn Římany a Židé byli vyhnáni. Když se vrátili do města, báli se chodit po Chrámové hoře, aby náhodou nevstoupili na místo, kde se předtím nacházela Nejsvětější svatyně a kam dříve směl jen velekněz, a modlili se proto jen u hradeb. V osmanské době sem k hradbě Chrámové hory Židé začali chodit oplakávat svůj úděl - proto také Zeď nářků.














Ti nejortodoxnější z ortodoxních nosí na hlavě ohromné kožešinové beranice, jiní široké klobouky. Pod obojí patří ještě kipa, jarmulka. K tomu všemu dlouhý černý kaftan, zpod kterého někdy vykukují jen černé punčochy. Ke sváteční páteční modlitbě nosí někteří kaftany ze světlého nebo zlatého brokátu a punčochy jsou k tomu někdy bílé. Ortodoxní ženy mají často zakryté vlasy zvláštním baretem a na sobě mají tmavé nenápadné oblečení. Podpatky, šperky, líčení? Ale kdepak. Na kaftany, pejzy a klobouky jsme byli připravení, překvapily nás však mladé dívky. Ty nosí běžně tmavou neslušivou sukni do poloviny lýtek, košilovou halenku a babičkovský propínací svetr. Ženy se také, na rozdíl od mužů, často modlí s modlitební knížkou neustále přitisknutou k obličeji.






Když jsme byli u Zdi poprvé, konal se tu právě obřad Bar micvah, při kterém se třináctiletí chlapci mění na muže a platné členy komunity. Dostanou tfilin, krabičku se svitky tóry, která se modlitebními řemínky připevňuje na čelo a na ruku, kipu a talit - modlitební šál. Dlouhou dobu předem chlapec studuje biblické texty a četbu Tóry, kterou při obřadu poprvé odříkává před dospělými. Obřad se koná v mužské části Zdi, ženy z rodiny stály ve své části na židlích, nakláněly se přes přepážku, vesele na chlapce volaly a zasypávaly ho bonbóny.



Podruhé jsme byli u Zdi v pátek večer. Po západu slunce by tady nepropadl ani hrášek. Překvapilo nás, že tady modlitba není jen vážná věc, ale skupinky mužů se spolu bavily, zpívaly a dokonce tančily. Vlastně to byl jeden z nejmystičtějších zážitků, ten temný hukot, který se linul od Zdi, a ty nadšené, rozzářené tváře, zčervenalé tancem.



Židovská rodina cestou na páteční modlitbu



Kromě velké zdi najdeme přímo uprostřed spleti arabských domů, nalepených k západní hradbě, i tak zvanou malou zeď. Teprve tady se vám podaří dostat až přímo k prastarým balvanům, které vydechují teplo, a můžete se pokusit vsunout do štěrbiny mezi nimi svoje přání.


Důvod čtvrtý - biblické památky

V úzkých uličkách města potkáváte skupiny věřících, často i s křížem na ramenou, kteří procházejí prastarou Via Crucis, křížovou cestu, která se vine městem od místa, kde stával Pilátův dům, až do Chrámu Božího hrobu. Vlastně ani nevíte, jestli jdete tou správnou cestou, protože místo biblické Golgoty s Ježíšových hrobem určila přibližně až tři sta let po ukřižování Helena, matka císaře Konstantina. Protestantská církev, na kterou se nedostalo při dělení správy Chrámu Božího hrobu, pro změnu vytyčila jinou Křížovou cestu, vedoucí za hradby města, k jiné skále, o které tvrdí, že právě toto byla Golgota, a kde je k vidění další místo Ježíšova hrobu. Každý si zkrátka může vybrat podle svého přesvědčení (jen mě napadá, že když se tady neshodnou ani křesťanské církve ... dál si doplňte sami).



Prvních devět zastavení křížové cesty prochází cik cak napříč uličkami Starého města, jsou vyznačena nápisy a u některých je i malá kaple. Poslední čtyři zastavení najdeme až uvnitř Chrámu Božího hrobu.









Ecce homo, řekl Pilát Pontský při soudu nad Ježíšem, když předvedl zbičovaného a zkrvaveného Ježíše s trnovou korunou na hlavě davu lidí. Potom si obrazně umyl ruce a nechal Ježíše jeho osudu. To vše udělal tady, pod tímto obloukem. Opět údajně.



Dvanácté zastavení, Ježíš umírá na kříži. Křížová cesta nás přivede do Chrámu Božího hrobu, postaveného na místě biblické Kalvárie. To vše ovšem je nutno brát s rezervou, stejně jako identifikaci všech dalších biblických míst. Pro věřící mají tato místa zásadní mystický význam, my ostatní se na to vše můžeme dívat z hlediska historického a uměleckého.









Kostel je tmavý, temný a nijak malebný. Je to labyrint chodeb a kaplí, pocházejících z různých dob. Jeho stavba byla zahájená v roce 326, v průběhu století byl několikrát zničen, později znovu postaven a zrekonstruován, zničen požáry a zemětřeseními. Spravuje ho šest křesťanských církví (římskokatolická, řecka ortodoxní, syrská ortodoxní, arménská, koptská a etiopská), které se mezi sebou neustále hašteří. Prostory kostela mají rozděleny na centimetry a neustále chodí s kadidelnicí a vykuřují prostory poté, co jimi projde představitel jiné církve, než té jejich.






Pod vysokou šedou nezdobenou kupolí jedné z částí chrámu stojí malá kaple - Boží hrob. Přes den zapomeňte, že byste se podívali dovnitř, ledaže milujete několikahodinové fronty. Jiná věc je, když přijdete ráno. Brzy ráno tady skoro nikdo není. V jednotlivých kaplích (protože každá ze spravujících církví tady má svoji kapli) probíhají postupně mše a některé z nich i v kapli Božího hrobu. V sedm ráno není tak těžké se tam dostat.










Ty trochu odlehlejší prostroy kostela vypadají prázdné po ránu docela strašidelně. V jedné z dalekých chodeb jsem potkala podivnou shrbenou postavu. O něco později jsem sešla po příkrých schodech do kaple svaté Heleny, která leží o dvě patra níž pod úrovní chrámu. Byla prázdná a ozýval se z ní krásný čistý zpěv. Nejdřív jsem pomyslela na reproduktory, ale po chvíli jsem uviděla v šeru sedět v rohu na zemi tu divnou postavu. Právě tento člověk tak krásně zpíval. Dlouho jsem tam stála a poslouchala a až později si uvědomila, že zpíval rusky.
(Mimochodem, ruština a Rusové. Stejně jako v Evropě, i tady jsou prostě všude, ať už turisté, nebo usedlíci. Nápisy v ruštině uvidíte často dřív, než ty anglické.)




K biblickým památkám patří i hora Sión, která také horou není. Je to prostor těsně za hradbami Starého města, kde v komplexu starých chrámů a paláců najdeme jak místo, kde se údajně konala poslední večeře, tak také chrám Zesnutí Panny s kamennou sochou Panny Marie na smrtelné postel v kryptě. Pro Židy má toto místo velký význam - je tu totiž také hrobka krále Davida, ke které nás přivede jeho velká nadživotní zlatá socha.













Důvod pátý - Olivová hora

Malý autobus vás z arabského autobusového nádraží ve východním Jeruzalémě vyveze za pár šekelů až na vrcholek nízké hory, kde společně s vámi vystoupí palestinské ženy, kterou jedou s plnými taškami z tržiště. Na rozdíl od nich vy nejedete vařit oběd, ale vydáte se druhým směrem - k vyhlídce, z níž máte jako na dlani nejen město, ale také v dálce, směrem k Betlému, ležícímu jen pár kilometrů na jih, i palestinské území, kterým se vine vysoká zeď.
Celá západní strana hory je pokrytá židovskými hroby - právě z Olivové hory má do Jeruzaléma přijít Mesiáš a proto chtějí být Židé pohřbeni co nejblíže začátku jeho cesty, aby se co nejdříve dočkali spasení. S tím příchodem to bude ovšem problém, protože Zlatou bránu v hradbách Chrámové hory nechali zazdít už v 7. století muslimové, prý proto, aby nevěřícím zabránili ve vstupu na Chrámovou horu, a nebo prý také proto, aby zabránili příchodu židovského Mesiáše.



Pohled na Olivovou horu od hradeb Starého města



Na úpatí Olivové hory hřbitov sousedí s rozsáhlými vykopávkami Davidova města s pozůstatky kanaánského osídlení, které král David dobyl 1000 let let př.n.l.









Povlovné svahy hory jsou doslova posety kostely a kláštery. Většina z nich je přístupná veřejnosti, to byste ovšem nesměli jako my přijít v poledne, kdy se všechno zavírá. Jediný kostel, který jsme tady viděli, byla bazilika Všech národů s průčelím, zdobeným barevnou mozaikou, postavená v roce 1924. V rozporu s názvem tady nejsou zastoupeny znaky všech národů, ale jen dvanácti z nich, které se podílely na stavbě. Pro nás nejblíž z nich je to Polsko. Uvnitř najdeme kupoli s modře hvězdnou oblohou a mozaikou Ježíše, který na sebe bere utrpení světa.






Kostel stojí uprostřed zahrady a to ne lecjaké - je to Getsemanská zahrada. V ní byl podle bible Ježíš zatčen. Zahrada je maličká a ještě ohrazená zábradlím, dovnitř se nesmí. Některé průvodce uvádějí, že prastaré tisícileté olivovníky pocházejí z Ježíšových dob, jinde se zase dočtete, že všechny původní olivovníky vykáceli Římané a že dnešní stromy byly vysázeny až mnohem později. Ať je to jak chce, ty stromy jsou prostě krásné.












Olivovník, který zasadil papež Pavel VI., má jen padesát let a je vidět, že oproti ostatním je to mladíček.


Jeruzalém má dobrou polohu i pro výlety na další místa - leží kousek od Mrtvého moře uprostřed země a v klidných dobách není problém odtud dojet ani na palestinská území na západním břehu Jordánu, kde leží Jericho, Betlém, Ramalláh nebo Nazaret.
My jsme z nedostatku času volili jen dva výlety - kam to bylo a co jsme tam viděli, si řekneme příště.
 


Komentáře

1 marie marie | E-mail | 19. srpna 2014 v 21:35 | Reagovat

Přečetla jsem jedním dechem a ještě se budu mnohokrát vracet. Děkuji.

2 Dana Dana | 19. srpna 2014 v 23:15 | Reagovat

Moc pěkné fotky a zejména úžasný komentář, v dobrém pobyt závidím a zároveň přeju. Je to jeden z mých snů, který se, doufám, jednou splní:)

3 Michal Ptáček Michal Ptáček | 20. srpna 2014 v 13:37 | Reagovat

Dík za zodpovězenou otázku - chtěl jsem se Vás ptát, proč zrovna do Izraele. Zrovna tak dík za bezva článek, celkem krátkým slovem a vydatným obrazem jako by tam člověk byl ... a nádavkem vysvětlení několika obecně oblíbených omylů (s těmi horami třeba). - Přece jen je pro mě ortodoxní židovství poněkud těžko uchopitelné a vždycky mě zajímalo, zdali např. opravdu důsledně dodržují o sabatu zákaz používání elektřiny, tj. veškerých přístrojů majících s elektřinou co do činění (což je vlastně i každé auto), výtahů, samozřejmě osvětlení - ale třeba i ledniček?!

4 Výlety a procházky Výlety a procházky | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 18:53 | Reagovat

Krásná reportáž:)

5 Irena Irena | 27. srpna 2014 v 23:39 | Reagovat

Je vidět, že i zde muslimové přitvrdili - za mého mládí jsem Chrámovou horu včetně mešit prochodila podle libosti..Připojuji se k díkum za krásné fotky a zajímavé čtení a těším se do Tel Avivu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama