Mých pět důvodů k návštěvě Jeruzaléma 2

1. září 2014 v 14:00 |  Mých 5 důvodů...
Jeruzalém není jen Staré město s prastarými domy v tisíciletých uličkách, ale venku za jeho vysokými hradbami žije i moderní nové město s výškovými skleněnými (a většinou dost jakopěstnaokopůsobícími) budovami, hezkými rozlehlými parky, drahými obchody a dobře fungující veřejnou dopravou. Nová tramvajová linka projíždí novým městem napříč až k hradbám Starého města, jezdí často a přesně.
Potíže dělá jen obyčejný déšť, snad že tady neprší tak často a nejsou na něj tak připravení a vybavení.



Když v Jeruzalémě zaprší, kapky deště se odrážejí od hladké dlažby do výšky a skáčou vám rovnou do bot a zmáčí vám nohavice. Na ulici se vytvoří jezera a potoky, pro jejichž odvod tu neexistují žádné kanály. Naštěstí to nikdy netrvá tak dlouho a slunce tu spoušť brzy vysuší.



Ve Starém městě zůstane po vydatném dešti jen pár louží



Ortodoxní Židé si při dešti svoje klobouky chrání malými pláštěnkami


Jak už jsem psala v minulém příspěvku, z Jeruzaléma, ležícího uprostřed země, můžete v dobách klidu a příměří s trochou opatrnosti cestovat na všechny strany. Na každém turistickém místě Jeruzaléma vás budou lákat desítky taxikářů k soukromé cestě do palestinských měst, stejně tak si ale můžete vypůjčit auto a dojet na židovské památky (jediný problém je, že s autem z židovské půjčovny nesmíte na palestinská území). Nejjednodušší a nejlevnější cestování je však běžnými veřejnými autobusy, které jezdí včas, rychle, bezpečně, jsou klimatizované a často v nich funguje wifi a ještě se řidiči dokáží vyhnout některým silničním kontrolám. Tak tomu bylo i při naší cestě do palestinského Betléma, kam se vjíždí přes check point - při cestě tam se mu autobus vyhnul, na zpáteční cestě jsme ho však absolvovat museli. Ozbrojení izraelští vojáci vyzvou cestující, aby všichni vystoupili z autobusu, ten zkontrolují a teprve potom můžete znovu nastoupit a autobus pokračuje dál.





Betlém

Z Jeruzaléma je to jen necelých dvacet kilometrů, přesto je to úplně jiný svět. Všichni poutníci zde musí do Baziliky Narození Páně, tak se tam podíváme také, ale zajímají nás především neturistické cíle a živá a přeplněná tržnice se nám zdá jako to pravé místo. Nejsou tady z Evropanů nadšení, přestože nakupujeme, anglicky mluvit nechtějí, fotit moc nedovolí a vůbec by byli rádi, kdybychom co nejdřív vypadli. Dívám se na tu velkou spoustu pobíhajících ušmudlaných dětí bez budoucnosti, vychovávaných v nenávisti ke všemu židovskému a americkému, a napadá mě spousta otázek.



Bazilika Narození Páně je zvenku a částečně i zevnitř pod lešením. Opravuje se pro návštěvu papeže, který sem přijede týden po nás. Z baziliky, založené v roce 326 císařem Konstantinem, proto vidíme jen pár holých šedých zdí interiéru, připomínajících jeskyni. Dovnitř se vstupuje malými nízkými dvířky, které poutníky přinutí hodně sklonit hlavu - snížení dveří křižáky však původně nebylo zamýšleno jako znamení pokory, ale prostě jen jako ztížení vstupu eventuálním útočníkům.



Oč jsou zdi a kupole jednodušší, o to zářivější je pravoslavný ikonostas, který odděluje veřejný prostor od oltáře. Ty, kteří sem přijdou proto, aby na vlastní oči spatřili stříbrnou hvězdu, umístěnou tam, kde se údajně narodil Ježíš (i tady je, samozřejmě, nutné brát všechny lokace s velkou rezervou a fantazií), čeká předlouhá fronta před Jeskyní narození. Já jsem měla neslýchané štěstí, když jsme při slídění kostelem narazili na malá dvířka s kamenným schodištěm - arabský hlídač, který u nich stál a viděl, že si fotím okolí, se mě zeptal, jestli chci dovnitř. Samozřejmě jsem chtěla, i když jsem netušila, kam dvířka vedou, sešla jsem po schodech - a ocitla se v Jeskyni narození z jiného směru.






Přímo z baziliky se dostaneme na malé nádvoří s arkádami, ze kterého se vstupuje do kostela sv. Kateřiny. Ten je mnohem mladší, než vedlejší bazilika a připomíná evropské kostely. Vánoční mše z Betléma, vysílaná každoročně v televizi, se koná vždy v tomto kostele.




Křesťanských a biblických památek je v Betlémě, samozřejmě, ještě celá řada, předpokládá to ovšem výdrž v tlačenicích a frontách. Tu my moc nemáme, takže jsme se jen vydali do kaple Jeskyně mléka, kde údajně Marie kojila Ježíška při útěku do Egypta. Hezká kaple má v podzemí spleť chodeb a jeskyni s připomínkami tohoto příběhu.









Přímo přímo naproti bazilice se na rozlehlém náměstí Jesliček tyčí Omarova mešita z roku 1860. Náměstí bylo čerstvě vydlážděné, uklizené a vyzdobené a teprve až bílo-žluté papežské vlajky v ulicích nám prozradily důvod.






Chtěli jsme vidět co nejvíc běžného života města - a teprve až doma jsme si na této fotografii všimli toho nápisu v pozadí. Jsou zkrátka všude.






Všichni míří na tržiště a tak jdeme s davem. Nakupujeme ovoce, pečivo a nakonec se v úzkých uličkách, do kterých se tržiště z centrálního prostoru rozlévá, ztratíme. Nevadí, v malé kavárně si dáváme falafel a čaj a posilněni nakonec sice obejdeme půlku města, ale k autobusové zastávce trefíme.












Prodavači nápojů dodnes nosí svoje barevné kroje, je to ale spíš už jen atrakce než tradice



Betlém leží na kopci a průhledy v ulicích je proto často vidět daleko do kraje - leckdy až k vysoké zdi, která město částečně obkružuje. Mám z toho vlastního zážitku dost smíšené a neurovnané pocity a názory.


Masada

Pevnost Masada, která se vypíná 400 metrů nad Mrtvým mořem, je symbolem židovského státu a místem, kam se povinně vydávají všichni židovští školáci. Pevnost vznikla kolem roku 100 př. n.l., v roce 43 n.l. se jí zmocnil Hérodes Veliký, který si zde vybudoval útočiště pro případ židovského povstání. Vybudoval tady obranný systém hradeb a věží, kasematy, skladiště zbraní a potravin, ohromné podzemní cisterny na vodu, ale také dva luxusní paláce s koupelnami i bazény. Svoje útočiště nakonec nikdy nepoužil a v roce 66 n. l. se pevnosti zmocnili Židé při svém prvním povstání proti Římanům. Povstání bylo nakonec po čtyřech letech potlačeno a posledních 967 povstaců - mužů, žen i dětí, zůstalo v opevněné Masadě. Díky velkým zásobám dlouho odolávali obléhání více než osmi tisíc římských vojáků, kteří se utábořili pod horou. Římané nakonec začali stavět k hradbám pevnosti širokou rampu a když už bylo jasné, že díky ní do pevnosti proniknou, rozhodli se židovší povstalci k hromadné sebevraždě. Vylosovali mezi sebou deset mužů, jejichž úkolem bylo zabít všechny ostatní. Z těchto deseti mužů poté jeden vyvolený zabil zbývajících devět druhů a nakonec sám spáchal sebevraždu. Když se Římanům podařilo po rampě vniknout do pevnosti, našli zde jen hromady mrtvých těl (jiná pověst říká, že přežily dvě ženy a pět dětí, které se při zabíjení schovaly).
Po pádu Masady na dlouho zcela zanikla židovská přítomnost v Palestině. Pro Židy dnes Masada představuje symbol toho, že se jejich národ nikdy nevzdá ("nikdy nás nedostanou živé").






Nahoru můžete vystoupat po cikcak se kroutící úzké a strmé Hadí stezce, vedoucí po východní straně hory. My jsme nahoru vyjeli lanovkou, ale cestu dolů jsme si usmysleli sejít pěšky (nejsme žádní zchoulostivělí Amíci, jsme zvyklí chodit, ne?), což byl v poledním žáru holý nerozum. Dolů je to sedm set schodů, v životě jsem nebyla tak uřícená, jazyk jsem měla přilepený na horním patře a neptejte se, co na ty schody říkala druhý den moje kolena.






Z pevnosti je krásný výhled na Mrtvé moře. Je odtud dobře vidět, jak postupně rok od roku čím dál víc vysychá. V místech pod Masadou už voda ustoupila natolik, že prakticky místo jedné vznikly dvě vodní plochy. V současnosti probíhají výzkumy, jak vysychání moře zabránit.
Prostředkem Mrtvého moře probíhá také hranice mezi Izraelem a Jordánskem. Hory v oparu na druhé straně už jsou jordánské.



Masada byla po své porážce a po přítomnosti byzantských mnichů ve 4. a 5. století zapomenuta a žila dál jen v židovských legendách. Znovu byla objevená až v roce 1836, k průzkumům, vykopávkám a nakonec k jejímu zpřístupnění došlo až v 60. letech minulého století.
Na vrcholku hory dnes najdeme dochovanou část hradeb, zdi několika domů, paláců a skladišť, jednu z odkrytých podzemních cisteren na vodu a spoustu dalších vykopávek.


















Západním směrem od hory se rozkládá už jen kamenitá poušť, protkaná úzkými krkolomnými silničkami, s malými vesnicemi a židovskými kibucy. Zhruba tímto směrem leží v horách výbušné město Hebron a ještě dál u Středozemního moře potom pásmo Gazy. Vzdušnou čarou to odtud není ani sto kilometrů.



Pozůstatky rampy, po které Římani vystoupali nahoru. Dole pod Masadou jsou vyznačena umístění římských táborů.





Mrtvé moře

Na volnou plochu kolem břehů Mrtvého moře, vzniklou jeho ustupováním, se nesmí, působením slané mořské vody a spodní sladké tady vznikají nebezpečné hluboké trhliny. Koupat se dá jen na několika vyhrazených místech, my volíme lázeňské středisko Ein Gedi, jen necelou hodinu autobusem z Jeruzaléma.






No ano, taky si to musím ověřit a voda opravdu nadnáší. I přes varování si líznu, trochu to štípe na jazyku, ale nic tragického, na rozdíl od hororových povídaček na internetu a v průvodcích.
K vodě vede z počátku mírná upravená cesta a potom už jen prudký kamenitý padající sráz a po prvním vykoupání a okamžitém osprchování (sprchy nahoře, takže po kamenech nahoru a pak zase dolů) usoudím, že mi tak malý zážitek za tak velkou námahu nestojí a usedám u baru s nápojem, dokud se rodina nevycachtá znovu. Během koupání nám létají nad hlavou izraelské stíhačky, které hlídají hranici.









Koupání židovské ortodoxní rodiny proběhlo zajímavě. Zatím co matka se starší dcerou seděly na odlehlém místě na břehu, navlečené do punčoch a svetrů, otec si sundal kaftan, vykasal si nohavice a omočil si kotníky. Mladší, asi třináctiletá dcera se směla vykoupat celá - ovšem tak, jak byla oblečená - ve svetru, dlouhé sukni, v punčochách a dokonce i botách.





V současné situaci cesta do Izraele nepřichází do úvahy, Wizzair už dokonce svoji levnou linku zrušil. Situaci sledujeme ve zprávách se smíšenými pocity, jde o místa, která jsme si zamilovali a kam jsme plánovali, že se brzy vrátíme. Stýská se mi. Stýská se mi po jeruzalémských uličkách, po večerním voláním muezzinů z mešit, po prastarých zdech starých kostelů, po teplém voňavém chlebu od Damašské brány, politém olivovým olejem a hustě posypaném za´atarem, zelenou směsí koření, ve které převládá tymián, po kornoutu falafelu, kupovaného v bistru uprostřed židovské čtvrti s výhledem na Chrámovou horu, po bloumání rozpálenými uličkami a stinnými schodišti. Nejvíc se mi ovšem stýská po příměří, byť křehkém a dočasném, které jsme v té krásné zemi zažili.



 


Komentáře

1 jana jana | E-mail | 1. září 2014 v 20:24 | Reagovat

Vysychání Mrtvého moře by nebyl problém, kdyby se neodčerpávala voda z Jordánu na různé účely.

2 Martina Martina | Web | 4. září 2014 v 21:24 | Reagovat

Moc poutavě napsaný článek, hezky se četl. Jeruzalém jsem také navštívila a je to zážitek na celý život. Atmosféra tam byla tak strašně jiná a zvláštní, dýchalo to tam dávnou historií a já celý den, který jsem tam strávila, naprosto bezhlavě věřila všemu, když jsem viděla Křížovou cestu, Golgotu, chrám Národů a podobně, o čem jsem v Bibli četla. Z lidí, tedy hlavně Židů jsem měla rozporuplné myšlenky, jsou to zvláštní lidé. Plavat v Mrtvém moři byl teda vážně zážitek, ale pohled na něj byl žalostný.
Jak píšete, ráda bych se sem vrátila, jenže tamější situace to prostě neumožňuje a když to vidím jen ve zprávách, mrzí mě to. Tahle země asi nikdy nenajde úplný klid.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama