Mých pět důvodů k návštěvě Japonska

14. května 2016 v 12:00 |  Mých 5 důvodů...
Ještě před rokem jsem k návštěvě Japonska neměla ani jeden důvod. Kromě obvyklých klišé o uspěchané, plně elektronizované zemi, o budhistických klášterech, krásných zahradách a suši jsem toho o něm moc nevěděla a nikdy mě nenapadlo o cestě do země vycházejícího slunce ani snít. Bylo to příliš daleko, příliš drahé a příliš vzdálené mým zájmům.
Loni na podzim se však objevily letenky levné tak, že by byl hřích po nich nesáhnout. Bylo nutné jednat rychle, na rozmyšlení jsme měli zhruba tři minuty, a teprve poté, co jsme je zaplatili, jsme si uvědomili, co jsme to vlastně udělali. Jak plynuly měsíce, pomalu jsme se s myšlenkou na Japonsko smiřovali a postupně jsme se začínali těšit. Nakonec to byla kouzelná cesta plná objevů, krásných míst a silných zážitků. O ty bych se tady chtěla aspoň částečně podělit, nejde tedy o přehled toho, co jsme viděli, ale toho, co na mě osobně zapůsobilo nejvíc.


Důvod první - Kjóto

Bývalé hlavní město japonského císařství je bezesporu tím nejkrásnějším, co jsme během naší cesty viděli. Strávili jsme tady čtyři dny, z toho tři kompletně propršené, přesto na tamní paláce a parky budeme dlouho vzpomínat. Památek je tady opravdu hodně, jenom chrámů jsou skoro dva tisíce, přičemž sedmnáct z nich je zapsaných na seznamu UNESCO.

1. Kinkaku-dži - Zlatý pavilon
Zlatem se třpytící palác, který se zrcadlí v jezeře, je jednou z hlavních atrakcí Kjóta, a podle některých zdrojů i tou nejvýznamnější. Původní budova byla postavená v roce 1397 a měla sloužit jako sídlo šóguna, jeho syn však palác přestavěl na chrám. Palác je opravdu pokrytý pláty pravého zlata a kromě něj je v rozlehlém areálu ještě několik dalších chrámů a svatyní. Nadchne především nádherný park s pokroucenými borovicemi, záhony kvetoucích azalek a romantické jezírko s hejny zlato-červených kaprů koi, nad kterým se sklání kvetoucí vistárie. Takový malý ráj na zemi.













2. Rjóan-dži
Zen-budhistický chrám z roku 1450 leží jen pár stovek metrů od Zlatého pavilonu v severozápadní části Kjóta. I on je umístěný v rozlehlé upravené zahradě a jeho hlavní zajímavostí je suchá kamenná zahrada v atriu svatyně. O nějaké meditaci si zde můžete nechat jen zdát, u zahrady i uvnitř chrámu se tísní davy Japonců i cizinců, přesto jsem si odtud odnesla vzpomínky na okouzlující průhledy typickou japonskou stavbou s rohožemi tatami na podlaze a především na rozkvetlou zahradu.





Suchá zahrada je tvořena patnácti kameny, uspořádanými do formy harmonické krajiny, vyplněné jemným bílým štěrkem, uhrabaným do nepravidelných linek.


Venkovní chodba chrámu se prolíná se zahradou, která vypadá jako by byla jeho součástí
















3. Bambusový les
Dlouho jsme ho hledali - respektive poradili nám špatně, kde vystoupit z vlaku, který spojuje některé části severního Kjóta. Kvůli tomu jsme se nejprve dostali až za město a díky tomu jsme také viděli i část neturistických pohledů, jako bylo ošklivé průmyslové městečko pár kilometrů za Kjotem, ale také vysoký horský hřeben s průrvami a kaňony, které musel vlak při cestě z města překonat.
Do bambusového lesa jsme dorazili už v otravném lijáku, který sice většinu turistů odradil, ale nepřipravil nás o okouzlující zážitek z vysokých bambusových kmenů, které se hustě zvedaly kolem nás.








Připadalo nám komické, že v zapadlém koutě tohoto bambusového lesa, kde nebylo ani živáčka, stáli u vlakových kolejí (ano, toho vlaku, kterým jsme předtím omylem vyjeli z města ven) dva zřízenci, kteří upozorňovali na průjezd vlaku, přestože byly koleje zabezpečené závorami, semaforem, zvukovým výstražným systémem a z dálky viditelným barevným a reflexnim značením. Takový malý příklad umělého zvyšování zaměstnanosti, na které jsme v Japonsku narazili na více místech.





4. Fušimi-Inari Tajša
Bezpochyby to nejkrásnější, co jsme v Kjótu viděli, přestože i tam nás o část zážitku ochudil prudký déšť (protože japonský déšť není jen tak nějaký deštíček, který se zalekne vašeho deštníku - tento déšť vás smáčí skrz naskrz, čvachtá vám v botách, promáčí oblečení a pohled na deštník u něho vyvolává jen další a další poryvy studených kapek).
Komplex svatyní v mírně se zvedajících kopcích na jihovýchodním okraji města byl založen v 8. století a zasvěcen bohům rýže a saké. V celém areálu se vinou vzhůru do kopce cesty, lemované oranžovými branami torii, kterých je zde údajně 23 tisíc, a které si sem za poplatek mohou nechat lidé umístit, aby si zajistili prosperitu a štěstí. V areálu najdete také spoustu kamenných lišek, které jsou zde posvátnými zvířaty. Klíč v jejich tlamě je od sýpky s rýží.


















5. Noční Kjóto
Stejně jako v ostatních japonských městech, i historické Kjóto nabízí večerní ulice s divoce blikajícími neóny, spěchajícími davy a proudy aut. Potom najednou projdete oranžovou bránou a ocitnete se v tichém areálu některého z chrámů, na který přes den nezbyl čas - a nebo ve staré čtvrti Gion, kde v ulicích, nasvícených lampióny a lemovaných domy ze 17. století, můžete potkat gejšu. Prý je to výjimečné a vzácné, ale nám se to podařilo. Předešla nás v úzké uličce a spěchala tak, že byl zázrak, že si ve svých dřevěných pantoflíčcích nezvrtla kotník. Ale taky je možné, že to nebyla pravá gejša, ale jen některá z dívek, které se za gejšu převlékají, aby se předváděly před turisty (ale lepší je věřit, že jsme opravdu měli takové štěstí).
























Důvod druhý - ostrov Mijadžima

Na ostrově ve Vnitřním moři kousek od Hirošimy leží šintoistická svatyně Icukušima-džinda, do které se symbolicky vstupuje branou torii, umístěnou přímo ve vodě na mořském břehu. Pohled na plovoucí bránu je jedním z nejčastěji fotografovaných japonských motivů.
Ostrov nás uvítal nejen řadami stánků s nejrůznějšími japonskými specialitami (místní lahůdkou jsou grilované ústřice), ale bohužel také davy lidí, kteří se sem vypravili při příležitosti začínajícího období, nazývaného Golden Week, doby, kdy se na přelomu dubna a května kumuluje několik státních svátků a kdy všichni Japonci vyrážejí na cesty. Návštěvu svatyně jsme proto při pohledu na dlouhou frontu vzdali a vydali se raději na vrcholek kopce uprostřed ostrova, který se tady zvedá do výšky víc než pěti set metrů.






Přes den je plovoucí brána díky odlivu přístupná po odkrytém mořském dně, příliv přichází až v pozdním odpoledni








Vrcholky kopců jsou vlastně dva, na jeden z nich vás vyveze lanovka, na ten druhý, vyšší, už musíte pokračovat sami pěšky. Cestou minete několik menších svatyní.






Na samém vrcholku kopce












Dolů to sice jde také lanovkou, ale pěšky je cesta mnohem zábavnější a v hustém divokém lese také hezčí











Důvod třetí - ostrov Okunošima

Druhý z ostrovů ve Vnitřním moři jsme navštívili při zpáteční cestě z Hirošimy do Tokia. Malý ostrůvek nemá žádné významné památky, ale má tak zajímavou historii, že stojí za to se na něj vypravit, zvlášť v tak krásném počasí, na jaké jsme měli štěstí my.
Na Okunošimě mělo Japonsko dříve tajnou továrnu na výrobu bojových plynů. Při jejich vývoji sloužili k testování králíci (chudáčci). Poté, co byla továrna po ukončení 2. světové války uzavřena, byli králíci vypuštěni do volné přírody, kde se od té doby vesele množí. Jsou jich tu tisíce, hopkají před vámi uprostřed silnice, leží ve stínu stromů hned v přístavu, honí se v zalesněných svazích a samozřejmě, jako správné turistické atrakce, loudí od kolemjdoucích pamlsky, za které vám občas dovolí, abyste si je pohladili.
Uznejte, že jako správní chovatelé domácího zakrslého ušáka jsme si tento ostrov nemohli nechat ujít.
























Ostrov kromě králíků nabízí krásné procházky s výhledem na písčité pláže, které bohužel nejsou, až na malé výjimky, přístupné. Japonci tak brání tomu, aby se z ostrova stala masová turistická destinace, která by králíky vyhnala dál do lesů.
Další atrakcí jsou tady polorozpadlé budovy bývalé továrny, které stojí jen pár stovek metrů od přístavu, a další staré stavby, doslova skryté na nejrůznějších místech ostrova, které sloužily jako sklady, přístřešky na zásobníky s palivem, administrativní budovy nebo laboratoře.

















Důvod čtvrtý - Nara

Malé město Nara, ležící jen kousek od Kjóta, bylo v minulosti prvním stálým hlavním městem Japonska. Dodnes je plné památek (osm z nich je zapsaných na seznamu UNESCO). Tím nejcennějším je ohromný chrám Tódai-dži s největší sochou Budhy v Japonsku, obklopený rozlehlým, krásně upraveným parkem, ve kterém jsou umístěny další chrámy a svatyně. V celém městě pak volně pobíhají krotká stáda jelenů sika, naučených, že je zvědaví turisté houfně krmí speciálními "jeleními" oplatkami. Vlezou vám svými zvědavými nozdrami až do kapsy nebo do tašky a když vám kopýtkem šlápnou na nohu, jako se to stalo mně, vidíte bolestí všechny svaté.












Velikost tohoto celodřevěného chrámu si uvědomíme teprve při pohledu na mrňavé postavičky lidí před ním. Stejné srovnání s Budhou nemáme, protože až k němu se nesmí, ale při pohledu na něj máte opravdu dozadu vyvrácenou hlavu.






Jeden z dalších chrámů v areálu, ležící uprostřed parku vysoko ve svahu, ze kterého je krásný výhled na celé město



Před každou svatyní najdeme silné provazy, tady kryté pestrými pruhy látek, které vedou vzhůru k malému zvonu, kterým je nutno před pomodlením zazvonit








Důvod pátý - hora Fudži a její okolí

Sopečná hora Fuji-san, paní Fudži, jak ji nazývají Japonci, je se svými 3776 metry nejvyšší horou Japonska. V létě, když zmizí z jejího vrcholku sníh, se na něj dá vystoupat, teď to však, bohužel, ještě možné nebylo. Našim cílem se proto stala pátá stanice ve výšce 2305 metrů, kam - přiznám se - jezdí autobus. Aspoň jsme si v této výšce udělali menší výlet po vrstevnici (výška už byla znát, jednak zde i při hezkém počasí bylo chladno, ale zpočátku jsem také měla problém s dýcháním a točila se mi hlava). Výhledy do okolní krajiny byly famózní a ostrůvky sněhu bavily hlavně děti.


























Pod horou Fudži leží pět jezer, která jsou lemována dalšími horami. Nejznámější a pravděpodobně nejvíce navštěvované z nich je rozlehlé jezero Kawaguči s malebným městečkem Kawaguči-ko. Z něj vede lanovka na vrcholek protilehlého kopce s trochu komickým názvem Kači-kači-jama, odkud je pohádkový výhled nejen na Fudži, ale také, samozřejmě, na jezero i na městečko.












Cestou pěšky dolů z Kači-kači-jamy, která vedla malebným lesíkem s kvetoucími keři azalek, jsme měli pořád neodbytný pocit, jako by nás někdo pozoroval...






Jsou to údajně makakové červenolící a byla jich tam spousta. Šplhali kolem nás po stromech, přeskakovali z větve na větev, pozorovali nás ze sloupů elektrického vedení, posedávali uprostřed cestičky a rychle zmizeli, když jsme se přiblížili, ale na druhou stranu nás z dálky sledovali a zřejmě čekali, jestli něco nedostanou. Nedostali, na takové setkání jsme opravdu nebyli připraveni.






Rybáři na jezeře...






Pod horou Fudži jsme také poprvé viděli větší množství kvetoucích sakur. Ve městech, ležících v nižší nadmořské výšce, už byly dávno odkvetlé a teď tam všemi barvami hýřily rododendrony, azalky a vistárie. Něžně chundelatými koulemi růžových kvítků jsme se tak mohli pokochat teprve tady.





Samozřejmě to zdaleka není všechno, co jsme během našeho dvoutýdenního putování viděli, ale jsou to zcela určitě ta hlavní místa, která nas nadchla. Vrátíme se tam někdy, abychom navštívili ty desítky dalších zajímavých míst, na které teď už nezbyl čas? Nejspíš ne, ale nic nám nebrání o tom aspoň snít.

Téměř všechna očekávaná japonská klišé se naplnila, ale současně bylo všechno jiné, než jsme si představovali před odjezdem. Jiné ve smyslu méně exotické a zároveň mnohem více odlišné, než byly naše představy. I proto zůstane Japonsko dlouho - a kdo ví, možná navždy - v našich srdcích.

Pokud vám přece jen chyběla zmínka o Tokiu, z toho vám tady svoje oblíbená místa ukážu příště.







 


Komentáře

1 marie marie | E-mail | 14. května 2016 v 13:14 | Reagovat

Díky za tu krásu.

2 Věra Věra | E-mail | 14. května 2016 v 16:31 | Reagovat

Nádhera, děkuju  VDr

3 Děda Louda Děda Louda | E-mail | 14. května 2016 v 23:17 | Reagovat

Patrně takový výlet budu muset odložit na později (snad příští týden). Přecejenom je to z centra Prahy poněkud z ruky.

4 Jitka Jitka | E-mail | 15. května 2016 v 8:34 | Reagovat

Nádhera , moc děkuji.

5 Marek Marek | 15. května 2016 v 12:45 | Reagovat

Hezké vyprávění, pěkné fotky!

6 dana dana | 17. května 2016 v 12:03 | Reagovat

Udělali jste velmi dobře, že jste se rozhodli pro koupi letenek. Myslím, že moc lidí z naší republiky takový zážitek nemá, právě proto, že si říkají, to co na začátku vy, je to daleko, drahé, nezajímá mě to tak, abych...ale tento článek si nechám na doma a v klidu a pohodě si všechno krásně vychutnám...ještě by mě ale zajímalo, zda jste letěli jen sami a všechno si taky včetně ubytování, sami zařizovali? díky

7 Praha magica Praha magica | 17. května 2016 v 23:40 | Reagovat

[6]: Dano, děkuji, a ano, všechno jsme si organizovali a zařizovali sami.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. července 2016 v 22:42 | Reagovat

Děkuji za krásné vyprávění i fotky, připomněl jsem si některá svá oblíbená místa a podíval jsem se i tam, kam jsem neměl tu příležitost sám nakouknout (např. vnitrozemí Miyajimy nebo Králikistán :-)) No a jako příkoří beru, že jsem na rozdíl od vás neviděl makaky, tak to bude třeba nejspíš ještě napravit!

9 praga-magica praga-magica | 23. července 2016 v 23:10 | Reagovat

[8]:No tak to je potom, Petře, jasné. Musíte tam znovu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama