Mých pět důvodů k návštěvě Tokia

9. června 2016 v 12:00 |  Mých 5 důvodů...
Tokio pro mě rozhodně nebyla láska na první pohled. Je příliš velké, příliš rušné, příliš hlučné, příliš lidnaté, příliš... příliš se vymyká všem běžným měřítkům, jak je známe z Evropy. Dokonce ani dnes, kdyby mi někdo nabídl, že se můžu vrátit do jednoho z japonských měst, by určitě Tokio nebylo na prvním místě. Ani na druhém. Přesto jsem se do něj nakonec zamilovala, i přes všechny potíže, které nám způsobovalo právě svými rozměry.
Než jsem se do Tokia vydala, myslela jsem si, že mám docela dobrý orientační smysl, že si všude poradím a že "pch, metro, když mi nedělalo potíže ani to londýnské nebo pařížské, tak o co horší může být to tokijské!" No, bylo. Nikde jinde se nám nestalo, že bychom po čtyři večery den co den bloudili cestou od metra do hotelu. A to prásknu ještě i to, že když jsme tam jeli první večer, zabloudili jsme tak důkladně, že jsme si radši vzali taxíka, který nás do hotelu odvezl.
Tokijské metro totiž nemá, jako každé rozumné evropské, výstup přímo nad kolejištěm. Jeho písmeny a číslicemi označené východy jsou rozprostřeny do široka přes několik bloků a když nevíte, kterým z nich vyjít, je vám mapa k ničemu. Nikdy totiž nevíte, kde přesně z podzemí vyjdete a jak to bude daleko od místa, kam potřebujete dojít.
Nikdy nezapomenu, jak jsme v jedné rušné čtvrti konečně objevili vchod do metra - hurá, a dokonce to byla i linka, kterou jsme potřebovali. Když jsme sjeli po schodišti dolů, překvapila nás cedule s názvem stanice a údajem 750 metrů. Po ujití třičtvrtě kilometru jsme sjeli po dalším schodišti a další cedule: 215 metrů. Pak ještě několik komplikovaných chodeb, další desítky metrů a konečně nástupiště. V jiných městech bych radši chodila pěšky a do podzemí vůbec nelezla, tady jsou však vzdálenosti tak obrovské, že je nějaký pochod napříč čtvrtěmi nemyslitelný.
Ke komplikovanosti dopravy je nutno přičíst ještě absolutně zmatené a částečně neexistující značení ulic a domů - označeny jsou jen větší ulice, a to často jen v japonštině. Hledejte to potom v mapě, když ani nevíte, kde jste.
Přes to všechno mi Tokio za těch pár dnů přirostlo k srdci a nakonec jsem našla půvab i v těch nekonečných rozměrech a vzdálenostech, davech lidí, neosobní architektuře moderních čtvrtí a šílenosti dopravy. To všechno totiž kompenzují příjemní, milí, ochotní a usměvaví lidé, kdykoliv připravení pomoci a nasměrovat vás. Při našem bloudění od metra k hotelu jsme pokaždé narazili na někoho, kdo nám nejen poradil, ale kdo nás i přes naše protesty a děkování doprovodil až na místo. Jako exoti jsme vyvolávali pozornost a zájem a když jsme navíc řekli, že jsme "čeko", dočkali jsme se v jedné restauraci i palců nahoru a potlesku. No a pak si je nezamilujte.



Pohled na Tokio shora je ohromující. Město má dvě vyhlídkové věže, Tokyo Tower, která vypadá jako zmenšená Eiffelovka, natřená na červeno, která má 332 metrů, a zcela nový a před čtyřmi lety otevřený vysílač Sky Tree, který je se svými 673 metry druhý nejvyšší na světě. U obou se vinou několikahodinové fronty a protože nám bylo líto času (a taky nesnášíme fronty), volili jsme raději výstup na jednu z přístupných vládních budov v moderní čtvrti Šindžuku, která má "jen" něco kolem 240 metrů. I z ní se prý dá za dobré viditelnosti dohlédnout až na horu Fudži, nám se to ale kvůli počasí nepodařilo (to až o den později z podobné budovy v Jokohamě). Obrázek o nekonečnosti moře šedo-hnědých střech jsme si ale přesto mohli udělat.


O ohromných rozměrech města se můžeme přesvědčit hlavně v některé z moderních čtvrtí, které servírují Tokio tak, jak ho známe z filmů - mnohaproudé silnice, ohromné křižovatky, kde přechody vedou nejen kolmo, ale i šikmo napříč křižovatkou. A světla, tolik světel, že některé ulice jsou večer jasné jako ve dne, a do toho blikající reklamy, ohromné mnohopatrové světlem zalité luxusní obchodní domy a tisícihlavé davy spěchajících lidí.











Jen v Japonsku můžete najít pouliční patníky, ohraničující práce na silnici, v designu Hello Kitty

Kuriózní je, že často stačí zajít za roh, aby se člověk ze všeho toho rachotu a zmatku dostal do úzkých temných uliček, kde nad hlavami visí kilometry propletených kabelů a elektrických drátů, z ulice vedou úzké schody někam do tradičních restaurací v prvním patře, v mrňavých přízemních obchůdcích najdete věci, o kterých nevíte, co a k čemu to je, a kde po ulici klopýtají Japonky v kimonu a vyhýbají se desítkám zaparkovaných kol a skútrů.
Takové Tokio mě bavilo mnohem víc. Těch dnešních pět důvodů, pro které bych se tam vrátila, proto necharakterizují město, ale ukazují to, co se mi líbilo nejvíc. Samozřejmě, že výčet je omezený a zkreslený tím, že jsme viděli jen zlomek z toho, co bychom chtěli a co tam je k vidění. Kdybychom tam místo pěti dnů strávili pět týdnů (na pět měsíců si netroufám pomyslet), určitě by můj výběr vypadal jinak.


Důvod první - chrám Senso-dži

Byl tím prvním, co jsme v Tokiu viděli hned druhý den dopoledne po svém večerním příletu. Bydleli jsme ve čtvrti Asakusa, jedné z částí Tokia, která má ještě lidský rozměr. Ne že by vám tam nad hlavou nefrčela auta po několikaproudé silnici a netyčila se nad vámi právě ta nově postavená, přes šest set metrů vysoká vyhlídková věž Sky Tree, ale domy jsou tam nižší a starší, trošku ošuntělé, a lidé se zdají méně uspěchaní. A když přejdete červeně natřený most a minete místní nádraží, ocitnete se u jednoho z nejstarších a nejhezčích tokijských budhistických chrámů.
Původní chrám pocházel z doby kolem roku 650 n.l., kdy byl podle legendy postaven na místě, kde dva bratři z řeky Sumidy vylovili sochu bohyně Kannon. Dnešní budovy pocházejí ovšem z doby po 2. světové válce, během níž byl chrám, jako mnoho dalších v Tokiu, vybombardován a kompletně zničen.






Ve všech japonských chrámech najdete červené papírové lampióny s bílými a černými znaky a nápisy, ten v Senso-dži je však obrovský a stal se tak jeho poznávacím znamením






Před vstupem do chrámu je nutné si omýt ruce a vypláchnout si ústa. K tomu slouží fontánky s tekoucí vodou a zvláštní rendlíček, kterým ji Japonci nabírají. Taky je nutné se co nejvíc nechat očoudit kouřem z vykuřovadla, nosí to štěstí a zdraví.






V tomto chrámovém areálu jsme také viděli bezkonkurenčně největší počet Japonek v kimonu. Ženy i muži je pořád ještě nosí běžně, i když ne masově. Na turistických místech jsme také často viděli mladé dívky v kimonech, občas nalíčené jako gejši, které se evidentně předváděly a nechaly se fotit. Jen tak, pro zábavu, nic za to nechtěly.









Celý areál je rozlehlý, upravený jako park a kromě hlavního chrámu a pagody v něm najdeme ještě další menší svatyně i sochy, kamenné lampy, můstky přes potok s vodopády a peřejemi, ve kterém plavou červeno-zlatí kapři koi, a spousty stromů a keřů, pečlivě sestříhaných do různě upravených tvarů.









Chrám leží jen pár desítek metrů od řeky Sumida, která protéká městem. Za ní se tyčí už zmíněná věž Sky Tree a také moderní sídlo pivovaru Asahi, které má připomínat napěněný půllitr. Hranatý. Navrhl ho francouzský architekt Philippe Starck, který na vedlejší budovu umístil zlatý útvar ve tvaru plamene, který má vyjadřovat "planoucí srdce piva Asahi". Tokijčané mu ovšem podle tvaru říkají spíš zlaté... no však se podívejte, jak to vypadá.



Na druhé straně navazuje chrámový areál na staré kryté obchodní uličky, pro japonská města typické. Tady poblíž chrámu jsou spíš turistické, ale za podívání jistě stojí.





Důvod druhý - zahrady Hamarikiju

Možná byly to nejhezčí, co jsme viděli, aspoň pro mě. Zahrady leží při ústí řeky Sumidy do moře, sousedí s přístavem, z něhož vyplouvají lodi na okružní cestu po řece, a jsou ze všech stran obklopeny ultramoderní čtvrtí Šiba. Ten kontrast starého, pečlivě udržovaného parku a skleněných věžáků je působivý a je také jedním z důvodů, proč je park tak vyhledávaný.















Drobounký čajový domek vypadá pod mohutnými budovami křehce a ztraceně. Výhled z něj však míří na jezero a okolí vůbec nevnímáte. Neodolali jsme a v klidu sobotního dopoledne jsme si tady dali zelený čaj matcha s rýžovými koláčky.






Koláčky se ukrajují seříznutým dřívkem. Nejdřív se sní sladkost a teprve potom se pije čaj, tak, aby sladká chuť v ústech srazila svíravost zeleného čaje.



Důvod třetí - rybí trh Cukidži

Leží jen kousek od zahrad Hamarikiju a přesto je to úplně jiný svět. V ohromné tržnici se od časného rána (a časným ránem se tady myslí čtvrtá hodina) konají dražby tuňáků pro velkoobchodniky. Do těchto uzavřených částí tržnice může na dražbu jen omezený počet zaregistrovaných diváků s průvodcem, zatímco běžní zákazníci, natož turisté, mají smůlu. Pro ně se otvírá až v devět veřejná část trhu. V té době už také nejsou tak nekompromisně vykazováni z té neveřejné. Mohou proto asistovat u porcování ohromných půlek tuňáků, nevěřícně si prohlížet stovky druhů ryb a mořských potvor, které se tu třídí, porcují, balí, některé mrazí a připravují k expedici zákazníkům. Říká se, že tady najdete všechno, co plave v moři, s výjimkou ponorek, a už na první pohled je to pravda.
Panuje zde nepopsatelný ruch a organizovaný zmatek, mezi jednotlivými řadami stolů s tisícovkami beden, krabic, košů i akvárií, u kterých pobíhají muži v gumových zastěrách, se proplétají vysokou rychlostí ruční i elektrické vozíky, které to vše přepravují sem a tam. Muži vykřikují nahlas nesrozumitelné pokyny, máchají třičtvrtěmetrovými noži, přehazují přepravky s rybími vnitřnostmi, dlouhým proudem vody z hadice splachují rybí krev z podlahy a stolů, nebo košíkem vybírají z akvária stovky rybiček, drobných tak, že vypadají jako akvarijní, pro zákazníka, která si na ně přinesl plastový sud. Ženy ve skleněných kukaních vypisují ručně dlouhé seznamy, přijímají peníze a mezi tím vším překážejí a po kluzké podlaze ujíždějí vykulení turisté, kteří na poslední chvíli uskakují před rozjetými vozíky. Každý bezpečnostní technik by tu po pěti minutách zešílel.


















Ve veřejné části trhu stojí dlouhé řady stánků, kde koupíte z rybích produktů všechno, co existuje, i když u většiny nevíte, co to je. Kromě toho zde prodávají i zeleninu (která se ovšem liší od toho, co si pod tím slovem představujeme, u jednoho ze stánků jsme spolehlivě poznali jen chřest a odhadli syrové kořeny wasabi, jinak to byly jen samé nepopsatelné výhonky a lupení), koření, oříšky a také jídelní nádobí, misky, hůlky, omáčky i čaje. V místních bufetech a restauracích (které jsou často zvenčí jen obyčejnými boudami, uvnitř ale není čeho se z hygienického hlediska bát) si hned můžete všechny ty dobroty ochutnat. Suši z čerstvých ryb bylo tak nepřekonatelné, že se obávám, že mi hned tak žádné jiné nebude dost dobré.






Asi kořeny wasabi



Pouliční stánky s jídlem vás provázejí i celou cestu od tržnice k metru, jsou jich tu stovky a všechny mají kolem sebe hrozny zákazníků. Ani tady bych se nebála si dát něco k jídlu.






Důvod čtvrtý - park Jojodži

Jeden z velkých parků v centru města. Ocitli jsme se v něm v jednom ze svátečních dnů, kdy byl zalidněn tisíci Japonců, kteří na trávě piknikovali, povídali si, procházeli se, hráli hry, cvičili a předváděli se.














V parku je další ze známých tokijských svatyní Mei-dži, kvůli které jsme se sem vypravili, jenže jsme se v parku zdrželi tak dlouho, že ji mezitím zavřeli. Důvod zdržení byl ale omluvitelný - v jedné z částí parku jsme objevili oslavy mexického svátku 5. května (a tedy vítězství mexických vojsk nad francouzskými dobyvateli v bitvě u Puebla v roce 1862). Byla to trochu švanda vidět, jak jemné japonské dívky předstírají mexický temperament. Park byl plný nejen Mexičanů a jiných Latinoameričanů, ale i Evropanů, kteří si nenechali ujít možnost dát si v desítkách stánků mexická a španělská jídla.














Důvod pátý - Muzeum západního umění

Asi máte chuť mi říct něco v tom smyslu, jestli jako opravdu jsem se v Japonsku šla podívat na francouzské impresionisty. No šla, jednak jsem oplátkou zase v Paříži viděla výstavu Hokusaiovych rytin, a také místní sbírka například Monetů je jedna z nejkvalitnějších vůbec. Za vidění stojí v muzeu úplně všechno (jen kdyby byl čas), včetně samotné budovy, kterou navrhl Le Corbusier. Před ní stojí v parku, jen tak, přes ulici od nádraží, ty nejznámější Rodinovy sochy.
A ještě navíc, což jsem předem nevěděla a nečekala, se tady právě konala velká výstava Caravaggiových obrazů, kterého mám moc ráda a můžu ho kdykoliv a v jakémkoliv množství.









Kromě Rodina tady najdeme i jeho žáka Antoina Bourdella a další moderní evropské sochaře, jejichž díla se z venkovních prostor přelévají až do prvních sálů muzea












Budova má mezi svými třemi křídly zarostlé patio, jehož zeleň přes rozsáhlé skleněné plochy prostupuje téměř až dovnitř







Muzeum západního umění a Caravaggiova výstava byly tou úplně poslední akcí, kterou jsme v Tokiu podnikli, a vydařenou tečkou za naším výletem. Z muzea jsme už jen došli přes ulici na nádraží, vyzvedli si uložená zavazadla a vlakem se vydali na letiště.

Samozřejmě i v případě Tokia by bylo důvodů k návštěvě mnohem víc, zvlášť kdybychom měli víc času a mohli navštívit a prozkoumat víc památek i běžných pouličních zajímavosti.

Kromě všech moderních zajímavostí a historických pamětihodností nesmím ovšem zapomenout ani na jídlo, na které se mě pořád někdo ptá. Byla to taky nezapomenutelná zkušenost.


Jídlo

Moje jídelní předsudky se týkají jen tlustého masa a celeru, jinak sním všechno. V Japonsku ovšem "všechno" často znamená "i když nevím, co to je". Ne že by člověk objednával naslepo, většina restauraci má u vchodu plastové modely jídel, nebo aspoň obrázky, a to i s cenami, ale často ani poté, co nám jídlo přinesli na stůl, jsme nedokázali všechny jeho součástí identifikovat. Většinou to ale bylo výborné nebo aspoň dobré, toho, co nám nechutnalo nebo dokonce co jsme nedokázali pozřít, bylo minimum (pro mě nejhorší byly tenoučké a chvějící se - jako by byly živé - sušené rybí čipsy, které tady sypou na spoustu jinak dobrých jídel, a taky obrovské kuličky lososového kaviáru - ten mi připomínal hnusně kluzké kapsle s rybím tukem).



Na rozdíl od toho, co se říká, není Japonsko pro turistu tak drahé. Když pominu opravdu drahé jízdenky na vlak, ostatní položky jsou často srovnatelné s našimi cenami. Aspoň jídlo určitě. Ceny v jenech na fotce stačí vydělit pěti a vidíte, že kolem 80 - 100 korun se bez problému najíte.



Turista může být zmaten i tím, že na rozdíl od evropských restaurací s velkými výklady nebo okny, do těch japonských většinou nevidíte. Často se skrývají za úzkým vchodem někde v zadním traktu nebo v prvním patře a my jsme se ze začátku trochu ostýchali vstoupit. Nevěděli jsme, co nás čeká, jak to uvnitř vypadá a často ani to, jestli je vůbec otevřeno.



Můj favorit číslo jedna. I Japonci mají totiž řízek. Říkají mu tonkatsu a často ho dostanete i s něčím jako bramborový salát. Ještě častěji vám ho ovšem přinesou s rýží nebo v misce s polévkou. To míchání jídel mi trochu vadilo, tady nahoře mi například do výborné polévky s nudlemi udon kydli trochu - pro mě absolutně nejedlého - kari, připomínajícího nesmrtelné UHO nebo bramborový guláš, a na to naaranžovali ten nejlepší kuřecí řízeček, jaký jsem kdy jedla. Nakrájený na proužky, samozřejmě, aby se dal nabrat hůlkami. Dole další verze řízku, tentokrát přelitého omáčkou a v plné výbavě s dalšími chuťovkami, kde jsme kromě rýže a dvou plátků okurky netušili, co nám to vlastně dali.






Do mističek s polévkou vám Japonci dokáží přidat úplně všechno. Nahoře je to tempura, v těstíčku smažené krevety a zelenina, to bylo moc dobré. Kombinace dole byla divočejší a moc mi nejela. Když se mě zeptali, jestli chci do polévky vejce, představila jsem si vařené a řekla, že ano, jenže jsem v ní dostala míchaná vajíčka, dekorovaná mořskými řasami. To oranžové je slaná kompotovaná švestka ume.






O suši už jsem se zmínila. Lepší, než v Japonsku, už zřejmě v životě jíst nebudu. Vždycky bylo výborné, ať už jsme si ho dali v boudě na rybím trhu, v hezké "sušárně" v Kjótu nebo nebo v bufetu v Hirošimě. Skvělé na něm je také to, že většinou sedíte u barového pultu, kuchař připravuje suši přímo před vámi a můžete si vybírat, z čeho ho chcete udělat. Servíruje vám ho na banánovém listu a když máte štěstí, tak se při tom i pobavíte. Toho kuchaře dole jsme tak nadchli tím, že jsme se neošklíbali nad větším množstvím wasabi, že se od nás potom už nehnul a přinesl nám zadarmo další saké.






Mockrát jsme také jedli u pouličních stánků. Není nutné se jich vůbec obávat, všechno bylo čerstvé a chutné. Nejčastěji jde o různá jídla na tyčce, kuřecí špízy, párky, mleté maso, krevety nebo zeleninu. Taky vám dají do sáčku pečené sladké brambory nebo moc dobré krokety, bůh ví z čeho udělané. Ten knedlíček nahoře vypadal tvarem, konzistenci i chutí těsta jako naše jahodové knedlíky, náplň ovšem byla slaná, neidentifikovatelná, ale výborná, možná smažené bambusové výhonky, ale to byl jen náš odhad.



Naopak kuličky takoyaki, které vypadaly tak lákavě, byly jedním z těch mála jídel, které jsem nedokázala sníst. Ne proto, že jsou to chobotnice v těstíčku, ale proto, že to nahoře, co vypadá jako sekaná syrová šunka nebo smažená cibulka, jsou ty (pro mě) nechutné a páchnoucí rybí čipsy. A přitom to vypadá tak pěkně, jak je na ulici obratně smaží ve zvláštních formách.






Můj absolutní favorit mezi levnými jídly do ruky bylo onigiri - trojúhelníčky z rýže, zabalené do mořské řasy a plněné různými náplněmi. Nejlepší byly s tuňákem s majonézou a dokázala jsem sníst i tři naráz. Prodávají je v každé obyčejné samoobsluze a jeden stojí kolem 20 - 25 korun (vždyť to říkám, že tam není draho). Táhli jsme je sebou i pod vrcholek Fudži a sním o tom, že by je prodávali u nás v Bille.



Chutnaly mi i rýžové koláčky mochi s náplní z červených fazolí (i když lepší byly s kaštanovou nádivkou, ale ty měli jen v Kjótu). Zabalené ve fíkovém listu se prodávají při svátku dětí, jinak je najdete všude za doslova pár jenů. Jsou v nejrůznějších velikostech a barvách (ale pořád to chutná stejně). V lepších stáncích nebo v některých kavárnách je prodávali s ovocem, nejčastěji s kompotovanými nebo čerstvými jahodami.







Samostatnou kapitolou jsou prodejní automaty. Dostanete v nich koupit téměř všechno, od banálních teplých a studených nápojů, přes hotová jídla, drogerii, košile i s kravatou nebo roušky, které Japonci nosí přes ústa při sebemenším nachlazení. Na to, že na některých ulicích stojí dlouhé řady automatů a aspoň jeden nebo dva najdete i v té nejzapadlejší uličce, často každých padesát metrů, jsme si rychle zvykli a hojně je využívali, ovšem v Kjótu uprostřed chrámu hned vedle oltáře nějakého božstva nás to trochu překvapilo.
Japonci jsou mistři soft drinků, tolik druhů a tvarů lahví a plechovek jsem předtím ještě nikdy neviděla. Dobrá zpráva byla, že ani jeden z těch nápojů, který jsme si koupili, nebyl přeslazený tak, jak jsme zvyklí z Evropy, a zelený čaj se v lahvi prodává úplně hořký.

Z našeho japonského výletu se nám nakonec vůbec nechtělo vracet. Zdál se nám příliš krátký a věděli jsme o desítkách dalších zajímavostí, měst, vesnic, chrámů, svatyní, sopek a mořských pláží, které bychom chtěli ještě vidět na vlastní oči, zažít atmosféru, osahat si je a vstřebat. Proto, bude-li ještě někdy další příležitost vrátit se do země, která nám tak učarovala, nebudeme váhat.
Tak a to by mě zajímalo, kdo to čtení přežil až sem.









 


Komentáře

1 jamat jamat | E-mail | 9. června 2016 v 12:31 | Reagovat

Díky za reportáž, kterou jsem doslova "zhltala", vůbec se mi nezdála dlouhá, klidně bych četla dál! A krásné fotky!  Po Praze a Paříži další skvělá destinace.

2 jana jana | E-mail | 9. června 2016 v 18:26 | Reagovat

Díky, i když do Japonska se určitě nepodívám.

3 David David | E-mail | 9. června 2016 v 18:44 | Reagovat

Tedy Hanko, jak bych něco takového mohl nedočíst! A nedoprohlížet. Ostatně jsem se na to těšil už od Vašeho květnového "japonského" článku, a jak je vidět, měl jsem proč. To prostě nemá chybu!

4 Sl. Jahodová Sl. Jahodová | Web | 9. června 2016 v 19:46 | Reagovat

Úžasný report z výletu!

5 Květa Květa | E-mail | 10. června 2016 v 10:31 | Reagovat

Báječné čtení, báječné fotky. Zážitků máte jistě i víc, přivítám ráda pokračování.

6 Gita Gita | 10. června 2016 v 12:17 | Reagovat

...všechny Vaše články "přežívám až sem"!!!!

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. července 2016 v 23:00 | Reagovat

Samozřejmě, že až sem, to moji čtenáři - když jsem spustil o Japonsku -  museli mít ještě mnohem větší výdrž! Úplně jsem dostal chuť na suši, to jsem zvědav, co s tím teď před sobotní půlnocí v polovenkovských Dobřichovicích udělám! :-)

Říkal jsem si, že rýžové sendviče by nebyly špatným podnikatelským záměrem ani u nás. Mně se do nich zpočátku moc nechtělo, ale pak jsem si je nemohl jako rychlou svačinku vynachválit.

8 praga-magica praga-magica | 23. července 2016 v 23:12 | Reagovat

[7]: No, se suši to v Dobřichovicích teď bude asi problém :-)
A až se pustíte do výroby onigiri, tak budu první a věrný zákazník.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama