Procházka kolem Skalky

23. srpna 2016 v 13:00 |  Praha 5
Ze všech ulic, které vymezují Sady Na Skalce, se mi nejvíc líbí stejnojmenná ulice Na Skalce, která běží podél západní strany parku. Domy v horní části ulice byly stavěny ve stejné době a mají stejné prvky, ale odlišují se pestrými barvami svých fasád.















Podél východní strany parku se táhne ulice Kováků. Její severní konec dosahuje až k Plzeňské, zatímco ten jižní končí jako slepá ulice a pokračuje cestičkou v parku. I tady najdeme zajímavé domy, možná méně honosné, ale přesto plné zajímavých prvků, jako je třeba balkón na spodní fotce. Až na ten satelit a wavky, že ano.






Příkrá ulička Za Ženskými domovy s pruhem parčíku, která spojuje ulici Kováků s Radlickou, je po obou stranách lemována schodištěm a vede - nepřekvapivě - k zadní straně Ženských domovů.
Mě tady hlavně zaujal ten patník.






Podél Sadů Na Skalce vede z jižní strany Bieblova ulice, která končí v Radlické. V její horní části najdeme několik honosných secesně geometrických činžáků, my se ale zastavíme zhruba uprostřed ulice u staré usedlosti Doubková. Jak napovídá název, patřila - společně s blízkou Santoškou a několika dalšími usedlostmi v okolí - rytíři Edwardu Daubkovi (Doubkovi).



Klasicistní budova s valbovou střechou a vysokým štítem je částečně lemována ohradní zdí, na které stojí socha Jana Nepomuckého z 18. století. Usedlost i dnes slouží k bydlení a částečně jako kanceláře.
Všechny okolní domy stojí na pozemcích, které dřív patřily k této usedlosti.






V dolní části Bieblovy ulice, za rohem s Radlickou, stojí nízké, původně dělnické domy. Do smíchovských továren to odtud měli obyvatelé jen pár stovek metrů.






Průzorem mezi domy Bieblovy ulice vidíme směrem do svahu další domy, které stojí ve slepé ulici Na Doubkové. Na první pohled zaujme ten, který má ve své horní části hrázdění a proto se k němu vydáme.



Rohový dům, který nese ve výšce svůj napůl opadaný název Santa, má evidentně své lepší časy za sebou a zdá se prázdný, ale přesto je pořád půvabný. Kromě hrázdění zaujmou okna s leptanými skly, otlučené balkóny, ze kterých rostou náletové keře, a také secesní malovaný znak se dvěma pávy na fasádě, který připomíná vznik domu v roce 1912.


















O něco dál stojí další zajímavý dům. Říkalo se mu Lešehradeum podle jeho bývalého majitele, spisovatele a sběratele Emanuela Lešetického, který ho nechal postavit v roce 1911. V domě založil obsáhlou sbírku zajímavých knih a listin (měl v ní údajně například i dokumenty z francouzské revoluce, třicetileté války a další ještě starší unikáty), a také kuriozit, kterým vévodila egyptská mumie. Po jeho smrti v roce 1955 se některé dokumenty dostaly do Památníku národního písemnictví, jiné byly vyvezeny na skládku.
V domě se scházeli literáti, například Arbes, Hašek nebo Vrchlický, chodil sem údajně i Jaroslav Seifert. Před svou smrtí se do domu přistěhoval F. X. Šalda, který se však prý odmítal s Lešetickým stýkat.



Malba na fasádě je dílem malíře Vratislava Huga Brunnera



Ulička Na Doubkové končí na malém náměstíčku, které není nijak zvlášť fotogenické, ani zajímavé. Po jeho pravé straně se zvedá vysoký zalesněný svah, pod kterým je skrytý vjezd do tunelu Mrázovka.
Na tomto skrytém plácku mě zaujaly nezvyklé pohledy na Prahu, které se nám otvírají mezi jednotlivými domy. Vidíme tady v širokém rozmezí celý výsek Prahy 2 a 3 od budovy Dopravního podniku v ulici Na Bojišti vlevo, přes Žižkovský vysílač a kostel na náměstí Míru, až po vrcholek vysílací věže v Olšanské ulici úplně vpravo. Nepodařilo se mi odhalit, co může být ta hranatá kostka napravo od věží kostela, nemáte někdo nějaký nápad?



Na opačném konci, tam, kde se ulička Na Doubkové stáčí doprava a spojuje s Bieblovou, nás zaujme rozložitá hranatá budova s věží, ve které sídlí Českobratrská evengelická církev. K budově se ještě vrátíme později, teď se vydáme ulicí Na Václavce směrem nahoru, kde v zatáčce stojí další modlitebna. Patří Českobratrské církvi husitské.



Funkcionalistická budova smíchovského Husova sboru byla postavená v roce 1935. Má 21 metrů vysokou hranolovou věž, členěnou dlouhými obdélníkovými okny, na jejímž vrcholu je umístěný kalich jako symbol husitské církve.
Pravoslavný kříž nad vstupem připomíná dobu, kdy se husitská církev odštěpila od Československé pravoslavné církve.









Založení Československé církve husitské v roce 1920 připomíná památník zakladatele Karla Farského, umístěný vedle kostela, těsně vedle vchodu do parku Santoška



Brána do bývalé zahrady usedlosti Santoška má na vrcholku svých sloupků sošky putti. Park zabírá velkou část této čtvrti a určitě si zaslouží samostatný článek. Někdy tady taky bude.






Od Husova sboru se vrátíme o něco níž k budově Českobratrské církve evangelické. Stojí před ní památník, na který se příště podíváme podrobněji.


 


Komentáře

1 Tomáš Tomáš | E-mail | 23. srpna 2016 v 13:40 | Reagovat

Ta šedá kostka napravo od věží, je podle mě výdech větrání metra na rohu ulic Blanická a Slezská.

2 Jitka63 Jitka63 | Web | 23. srpna 2016 v 14:07 | Reagovat

Moc pěkné fotky míst, kde jsem kdysi dávno hodně šmejdila. Po maturitě jsem šla pracovat do Prahy a bydlela asi 6 let na Ženských domovech. I když tam byl velký babinec, mně se tam líbilo. Bylo nás tam tenkrát z práce docela dost...holky po škole...a mně to hodně připomínalo intr, ze kterého jsem vlastně do Prahy přišla.
A všechny ty příkré uličky...jo to bývaly prochajdy, když se šlo na rande...

3 praga-magica praga-magica | 23. srpna 2016 v 14:11 | Reagovat

[1]: Tomáši, super, děkuji, máte pravdu, bude to určitě ono, i podle street view. To mě nenapadlo :-)

4 Irena Irena | Web | 24. srpna 2016 v 8:32 | Reagovat

To jsou krásná zákoutí, nebo spíš ulice. Člověk je v Praze a vůbec si nevšímá takových krásných věcí, když chodí po profláklých památkách....

5 mia mia | 24. srpna 2016 v 10:55 | Reagovat

Jak jsem psala minule, v okolí sadů Na Skalce je toho hodně k vidění a podle fotografií vidím, že jsme chodily po stejných místech. Malá oprava, střecha na usedlosti Doubková není valbová, jak se píše , nýbrž mansardová. Ona je v různých zdrojích uváděna jako valbová, ale to je omyl. Ještě taková zajímavost - voda ze Smíchova byla kdysi v lékárně U Černého orla na Malé Straně prodávána jako minerální. Škoda, že jste nepřidala fotografii pomníku Milady Horákové, která byla členkou sboru na Smíchově. I tak velmi poutavé.

6 mia mia | 24. srpna 2016 v 11:15 | Reagovat

omlouvám se, jsem nepozorná, v poslední větě je zmínka, že na pomník se můžeme těšit příště. A asi není pochyb o jaký pomník jde.

7 Filip Filip | E-mail | 30. srpna 2016 v 13:36 | Reagovat

Děkuji za vzpomínku na Lešehradeum, které si jistě stále zasluhuje badatelskou pozornost. Soupis literární a archivní části sbírky byl v základní (neúplné) formě publikován roku 1963 Národním muzeem v samostatném katalogu. Později Lešehradeum převzal Památník národního písemnictví a zpracování fondu dodnes pokračuje, takže je ještě poněkud záhadou, co vše vlastně obsahuje. Po r. 1989 dědička E. Lešehrada od PNP restituovala kompletní část výtvarného umění této sbírky. Se zmíněným vyvezením na skládku to je zajímavé svědectví – ví se o něm prosím něco bližšího?
S osobnostmi kolem Lešehradea by to bylo na samostatnou kapitolu, avšak pokud jde o spisovatele, Lešehrad během svého života pracoval v několika jejich spolkových organizacích, kde se s nimi pravidelně stýkal (a získával jejich rukopisy pro své sbírky). Lešehradeum bylo otevřeno pro veřejnost až roku 1926. Předtím vedl E. L. dlouhé právní spory s nájemníky, jejichž byty v domě potřeboval uvolnit, aby mohl začít s vlastní muzeální praxí. Pokud vím, tak Lešehrad u sebe soustavněji přijímal pouze svoji společnost zájemců o hermetické vědy. Jaroslav Seifert se k němu ve svých vzpomínkách staví bohužel negativně, což lze vysvětlit rozdílností jejich osobních i uměleckých charakterů. A s F. X. Šaldou nebyl jejich vztah natolik vyhrocen. Naopak Šalda se vyslovil uznale o Lešehradovi jako o básníku (viz Lifkův sborník Na paměť F. X. Šaldy, 1938).

8 Václav Vlček Václav Vlček | E-mail | 9. února 2017 v 19:26 | Reagovat

Bydlel jsem s rodiči jako malinký v přízemí domu Na Doubkové 4. V té době jsem si hrával před domovními dveřmi a pamatuji na pana "Lešehrada-Lešetického" jak chodíval v dlouhém černém kabátě a stále kouřil smrduté viržinko. Od r. 1948 jsme bydleli hned vedle Na Doubkové 5 a na tmto domě je na Lešetického pamětní deska, viz

http://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/leseticky-emanuel-z-lesetic/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama