Mých pět důvodů k návštěvě Kuby

7. prosince 2017 v 12:00 |  Mých 5 důvodů...
Cesta na Kubu byla splněná fantazie, kterou jsem se v posledních letech občas zaobírala při čekání, až se někdy někde objeví levné letenky. Potom se to najednou stalo, letenky byly tady, musely se koupit hned a moje dcera, která je kdesi v útrobách internetu našla, mě ani nemusela dvakrát přemlouvat. Vyrazily jsme spolu jen my dvě a byla to z našich občas dost divokých cest ta nejbláznivější. Na vlastní pěst, jen s krosnami, se zarezervovanými prvními dvěma nocemi přes airbnb s tím, že dál se uvidí, s rámcovou představou, kam se chceme podívat, a s úmyslem měnit plány podle situace. Nakonec jsme objely všechno, co jsme si předsevzaly, ale i ještě něco navíc, vykoupaly jsme se několikrát v moři, udělaly několik túr přírodou a prošly si ta nejzajímavější města.
Kuba je neskutečně krásná země s pohádkovou krajinou. Místy vás tamní příroda nechá bez dechu, v ohromení a nadšení. Vybrala jsem pro tento článek pět míst, která se nám z těch, která jsme navštívily, líbila nejvíc (a která také ovšem nejčastěji figurují v turistických průvodcích). Ne vždy byla naše očekávání naplněna, pár míst snad ani za zastavení nestálo a naopak, na některých bych se klidně zdržela déle a jejich návštěva byla sázkou na jistotu. Právě o nich bude řeč.
Na konci tohoto článku uvádím některé praktické informace, které bych bývala sama chtěla při přípravě cesty najít a které se mohou hodit, pokud sem zabloudí někdo, kdo hledá informace před odjezdem.


Důvod první - Havana

Havana, to byl šok a lítost a vztek. Že je to město zdevastované, to všichni tak nějak víme z filmů a z fotek, které se dají najít, ale že je až v tak strašném stavu, to jsem nečekala. Lítost a vztek nad tím, co se z toho kdysi tak půvabného a bohatého města stalo, nás provázely během celé doby, co jsme tam byly.
Historické centrum, to jsou z velké části otlučené domy s dveřmi dokořán, za kterými jsou vidět špinavé průjezdy a chodby s harampádím, podepřené dřevěnými kůly a vzpěrami, schody občas bez zábradlí, balkóny s opadanou omítkou a místy i zábradlím, velké množství prázdných vybydlených domů s probořenou střechou, kterým chybějí celé kusy zdiva, staré obchody, dnes prázdné, se zrezivělými a pokroucenými železnými roletami, špinavé rozbité ulice s vytlučenou dlažbou a s hromadami odpadků a lidé, stojící ve frontách, když zrovna někam přivezou zboží.
Opraveny jsou některé staré koloniální paláce, pocházející často už ze 17. století, které leží v historickém jádru, navštěvovaném turisty. Ty jsou krásně zrenovované a zrestaurované a jsou přeměňovány na muzea, kulturní centra a drahé restaurace pro turisty. Centrum se tím ovšem vylidňuje a stává se enklávou, určenou víceméně jen pro turistiku.
Havana má samozřejmě i rezidenční čtvrti daleko od centra, jako je moderní Miramar s domy těch zámožnějších nebo politicky angažovaných, nebo El Vedado s ohromným náměstím Plaza de la Revolución, které je se svým vysokým pomníkem José Mártího centrem vládních budov a tím i moci. (Ve stejné čtvrti sídlí i česká ambasáda, kde jsme byly volit, protože to jsme si nemohly nechat ujít). Tyto čtvrti jsou relativně upravené a s opravdu drahými hotely a restauracemi, podstata Havany však pro návštěvníky spočívá ve dvou starých čtvrtích - Staré Havaně (Habana Vieja) a Havaně Centrum (Centro Habana). Tam jsme prošly téměř každou ulici.
Ostatní města, která jsme viděli, na tom také nejsou nijak dobře, ale devastace Havany je do očí bijící. Existuje sociologický termín urbicida, městovražda, tak to je, prosím, ono. Člověk by přitom spíš čekal, že právě z ní se stane výkladní skříň režimu a příklad výsledků socialismu. Vlastně počkat ...





Všichni se mě ptají, jestli tam opravdu jezdí ta stará velká americká auta. Jezdí a je jich moc. Klidně se v takovém autě můžete svézt, většina z nich funguje jako taxíky.



Na rozhraní Staré Havany a Havany Centrum prochází široké korzo Paseo del Prado z 18. století, lemované starými koloniálními paláci, divadly a hotely, které ústí u Capitolia s vysokou bílou kupolí, představujícího jeden z nejznámějších pohledů na Havanu. Podoba s americkým Capitolem se nedá popřít, taky jde o jeho repliku, jen vyšší a mohutnější. Do roku 1959 sídlo parlamentu, dnes v něm sídlí Akademie věd a Národní vědecko-technická knihovna. Bohužel momentálně je v celkové rekonstrukci, takže není možné ho navštívit.




Centrem zrenovované historické čtvrti pro mě bylo staré náměstí Plaza de la Catedral. Je lemované nádhernými paláci španělských cukrobaronů s otevřeným patii, z nichž některé se dají navštívit. V čele náměstí stojí barokní katedrála Panny Marie a Neposkvrněného početí z 18. století, kde byl při neustálém španělském stěhování ostatků Kryštofa Kolumba slavný mořeplavec pohřben po téměř celé 19. století.
Když si večer cestovní kanceláře odvezou všechny ty jednodenní turisty, je na náměstí atmosféra jako z Márquézových románů.











Historické centrum je tvořeno spletí starých uliček, které propojují čtyři velká náměstí. Ta jsou zrenovovaná, nádherné paláce září barvami, koupíte tu všechny turistické cetky, na které si vzpomenete, místní lidé, postávávající často v lidových krojích pod podloubím, vám tady nabízejí suvenýry, občerstvení nebo soukromé taxi, všechno je pestré, hlučné, načančané... ale skutečný kubánský život, ten je jinde.
Čtvrť sousedí se starým havanským přístavem, odkud se námořní život už dávno přestěhoval do nových doků. Dnes tady najdete muzeum dopravních prostředků a v jedné staré přístavní hale tržiště rukodělných výrobků (čti kýčovitých věcí pro turisty).




Podél téměř celého pobřeží v Havaně probíhá široká sedm kilometrů dlouhá výstavná promenáda Malecón, která je nejen dopravní tepnou, ale také místem, kde se konají karnevaly nebo různá shromáždění či provládní manifestace. Končí u pevnosti ze 16. století, kde sídlíval španělský guvernér a kde bývaly shromažďovány domorodé poklady před jejich vývozem do Španělska.




Na zrenovované historické jádro těsně navazují uličky, kde se odehrává život běžných Kubánců. Ten je často k vidění přímo na ulici, kam jsou dveře a okna bytů dokořán otevřeny. Překvapil nás velký počet mužů, kteří posedávali před domy v jakoukoliv denní dobu, jako by nikdo nepracoval.
Cyklorikša je zřejmě nejběžnějším dopravním prostředkem - pokud je vybavena krátkým valníkem, slouží k převážení zboží, s nízkou korbičkou a sedátky po obou stranách je taxíkem pro místní a se dvěma pohodlnými sedadly rikšou pro cizince. Vyšší úrovní je rikša, poháněná skútrem, ještě vyšší jednoduchý vůz, tažený koněm. Benzín je nedostatkovým zbožím a je velmi drahý, auta proto slouží většinou jen pro turisty.










Tak vypadá velká část ulic ve Staré Havaně







Zatímco Stará Havana má místa, kde přece jen funguje památková péče, čtvrť Havana Centrum byla ponechána svému osudu. V této ulici jsme bydlely a když nás sem z letiště přivezl taxík, ptaly jsme se nejdřív řidiče, jestli jsme tady opravdu správně. Ještě tentýž den jsme pochopily, že když chceme bydlet v centru, tak si nevybereme, všechny ulice tady vypadají stejně. Kupodivu, i mezi vybydlenými domy se najdou ty zamčené, uvnitř opravené a s krásným interiérem, jako byl nakonec ten, kde jsme bydlely.
I přes svůj vzhled ulice nejsou nebezpečné, jsme v jedné z nejbezpečnějších zemí vůbec, a i když nás naše skvělá bytná Clara varovala před kapsáři, nikdy jsme neměly sebemenší pocit ohrožení. A to jsme tudy chodily i kolem půlnoci. Okradli nás až ve Varaderu, když jsme na pláži nechaly jen ručníky a na nich staré potápěčské brýle. To vše zmizelo, když jsme se šly napít.




Překvapila mě čínská čtvrť, netušila jsem, že tady něco takového je. Vytvořili ji Číňani, kteří na Kubu přijeli jako smluvní dělníci po zrušení otroctví po roce 1886. Bylo jich 150 000 a mnoho z nich tady zůstalo. Čtvrť prakticky zanikla po likvidaci podnikání po kubánské revoluci, kdy se Ćíňané, kteří tady provozovali obchody, restaurace, prádelny a další služby, houfně vydávali zpět do vlasti svých předků. Dnes tady sice pozůstatky čínské čtvrti najdeme, jen tak nějak... bez Číňanů.




Samozřejmostí jsou ikonické bary, kde teče proudem bílý i hnědý třtinový rum, a které pamatují Ernesta Hemingwaye. Floridita byla jeho domovským podnikem a dnes tu má u rohové barové židle, kde sedával, svoji sochu. Pro turisty, samozřejmě, protože do tak drahého podniku se Kubánci neodváží. Totéž platí i pro Bodeguitu del Medio, která se od Hemingwayových dob stala předraženým turistickým řetězcem, který má jednu z poboček i v Praze. Na Kubě jsou tři (kromě Havany ještě ve Varaderu a v Trinidadu), my jsme navštívily všechny a ta havanská z toho vychází se svým nepříjemným personálem a vysokými cenami nejhůř.







Člověk si to jako turista asi nesmí moc připouštět, ale myšlenka na to, že cena pěti takových mojit tvoří měsíční plat obyčejného Kubánce, vezme veškerou chuť. Ne že by ty drinky byly tak drahé, kubánské platy jsou tak nízké.



Obyčejní Kubánci mají na vybranou z mnohem méně luxusních podniků. Zvláštností jsou soukromé "kafeteríe", provozované obyvateli přízemích bytů. Za zamřížovanými dveřmi nebo jen tak na parapetu okna stojí termoska s kávou, ze které vám odlijí do plastového kelímku, můžete si zde levně koupit láhev s vodou nebo limonádu, někde i čerstvě lisované ovocné šťávy nebo domácí sendvič. Podobně vypadají i soukromé obchody, kde v průjezdu nebo rovnou na kartónové krabici na ulici lidé nabízejí k prodeji vždy jen pár věcí - dva balíčky špaget, sušenky, pár mýdel, šampón nebo žvýkačky. To všechno jsou věci, které jsou na příděl a které se i přesto ve státních obchodech těžko shánějí (zprvu nás překvapovalo, že po nás lidé na ulici chtějí mýdlo, myslely jsme, že s naší bídnou španělštinou špatně rozumíme, až potom nám to jedna z našich bytných vysvětlila).









Kdo nemá prodejní prostory, přízemní okno nebo známého se širokou domovní chodbou, prodává přímo na ulici. S tácem domácího pečiva nebo s igelitovými taškami plnými chleba po ní procházejí muži i ženy a nabízejí svoje výrobky. Zpočátku nás udivoval neustálý zvuk píšťalky, než jsme pochopily, že tak na sebe tito prodavači upozorňují.
Mimochodem, ano, všechny kubánské ženy bez výjimky věku nebo váhy nosí co nejtěsnější oblečení.







Důvod druhý - Trinidad

Nejkrásnější město, které jsem na Kubě viděla. Je zapsané na seznamu UNESCO a to zcela právem. Ulice, dlážděné velkými kočičími hlavami, barevné domečky, přepychové paláce bývalých cukrobaronů, exotická zeleň a spousta malých restaurací a barů pro turisty. Všechna ta turistická krása má však svoje ALE. Velká část obyvatel se živí turistickým průmyslem a když přijede na místní autobusové nádraží autobus společnosti Viazul, která smí přepravovat jen cizince, stojí před nádražím ohromný dav místních, kteří se na vás sesypou a nabízejí veškeré služby. Téměř v každém domě nabízejí soukromé ubytování, každý vám chce ukázat tu nejlepší restauraci (má od ní provizi, samozřejmě) a všichni bez rozdílu vám nabízejí soukromé taxi (taxi je ovšem euforický název, my jsme si to zapomněly pohlídat a chlapík pro nás přijel se žigulíkem s prasklým zadním sklem, vybrakovanou přístrojovkou a osleplými dírami po reflektorech). Turisté je živí a díky nim se mají lépe, ale co to s nimi udělá, až turistický boom pomine, těžko říct.























Podvečerní pohled na město ze střešní terasy domu, kde jsme bydlely



Město zbohatlo už v minulosti, hned po svém založení v 16. století, kdy se stalo centrem pěstování cukrové třtiny. Hned za jeho posledními domy začíná zelené Údolí cukrovarů (Valle de los Ingenios), kde se v minulosti rozkládaly cukrové plantáže a cukrové mlýny, kde se cukrová třtina mlela a stáčela se z ní sladká šťáva, která se potom dále v cukrovarech zpracovávala. Některé ze starých továren jsou zachovány a dnes slouží jako muzea. Nejznámější je bývalé venkovské sídlo starého rodu Iznagů, kde můžeme navštívit zachovalý cukrový mlýn a také vysokou věž, která sloužila k dozoru nad otroky, pracujícími na okolních plantážích.




Právě tady bylo také jediné místo, kde nás dostihly dozvuky období dešťů. Pršelo celý den, takže jsme všechny prohlídky absolvovaly v dešti (no a co, aspoň jsme na tu věž šplhaly samy). K večeru déšť zesílil - jako by někdo nahoře roztočil naplno všechny kohoutky s vodou a před půlnocí se k dešti přidal orkán. Ráno... ráno svítilo slunce, voda, která předtím městem tekla jako řeka, byla pryč, a tak jsme už v 11 hodin ležely na pláži.





Důvod třetí - Viñales

Další místo, zapsané na seznamu UNESCO. Údolí leží na západě země mezi dvěma pohořími, kde příroda ani trochu nešetřila. Najdete tady především mogoty, kupovité vápencové hory, vyrůstající zničehonic z úplné roviny, ale také krasové jeskyně, jezírka, lesy a úrodná pole s jasně červenou půdou, na kterých se pěstuje ten nejlepší tabák na světě. Městečko žije z turistů a je na něm vidět, že z nich bohatne.








O jednom z mogotů se dočtete ve všech průvodcích a vedou tam všechny turistické stezky. Holá skála je tady pomalována pestrými obrazci, které mají představovat evoluci lidstva. Zlé jazyky tvrdí, že malířka, která dílo vyvedla, byla Fidelovou milenkou, a že jí ten kšeft sám osobně dohodil.



La Cueva del Indio, Indiánova jeskyně, ze všeho nejvíc připomíná takové menší Punkevní jeskyně. I tady vás čeká pěší prohlídka mezi krápníky, mimochodem docela olámanými, a potom projížďka na lodičce mezi ohromnými krasovými dómy.




Po všech místních zajímavostech jezdí turistický autobus, ze kterého si turista může kdykoliv vystoupit. My jsme díky němu získaly přehled, jak nejbližší okolí Vales vypadá, a od jeskyně jsme se v poledním vedru vydaly do šest kilometrů vzdáleného města pěšky. Kdykoliv jindy by se tady kolem nás do široka rozkládala tabáková pole, ale polovina října je zrovna dobou, kdy se malé rostlinky teprve vysazují (sklízejí se v únoru). Ty budky na nožičkách pocházejí ještě z doby otroctví, kdy z nich dozorci kontrolovali, jestli se na polích pracuje.







V tom horku jsme byly rády, že nám v polovině cesty zastavil místní autobus, i když autobus je asi silné slovo. Camionetta je malý skříňový náklaďáček, asi takový, jaký si pamatuji ze svého dětství, že v nich jezdili vojáci. Jízdné bylo v přepočtu něco málo přes korunu na osobu.




Městečko samotné je ve srovnání s Havanou úhledné, čisté, nezničené. V centru jsou téměř všechny domy proměněny na restaurace, kavárny nebo bary a také na pokoje pro soukromé ubytování turistů.




V tom růžovém domečku jsme bydlely




Kdekoliv v centru města odbočíte z hlavní ulice, dostanete se za pár minut do divoké přírody. Pokud jedete s vlastním dítětem, které je akční tak, jako to moje, vymyslí si okamžitě odpolední túru "jen kousek, mami, neboj, nic náročnýho". To teprve uvidíte.



Mezi tabákovými a ananasovými poli (jak je vidět, tak trochu stylizovaný Che nesmí chybět ani na střešní nádrži na vodu) jsme došli ke ztracené chatičce mezi poli, kde strejda Raúl chová na vodítku ochočenou nutrii a kde si zřídil improvizovanou kavárnu. Odtud to byl jen kousek k cíli naší cesty, jeskyni Cueva de la Vaca, Kraví jeskyni. Než se k ní dostanete, musíte ovšem vyšplhat do poloviny kopce po starých napůl rozpadlých schodech.




Chaloupka Raúla Reyese







Jeskyně je průchozí, má dva východy a projdete jí prakticky napříč celým mogotem. Na druhé straně se otevře nádherný výhled do šťavnatě zelené krajiny s ohradami pro dobytek a salašemi se střechami z palmových listů. Ráj na zemi.








Řekla jsem ráj, ale pěkně mokrý. Po období dešťů je země nacucaná vodou a cesty... ty vypadají takhle. Copak já, já jsem měla tenisky, ale moje bláznivé dítě vyrazilo jen v pantoflíčkách. Když je o pár set metrů dál v bahně sahajícím až do poloviny lýtek utopila a s rukama po lokty zabořenýma je hledala, smála jsem se tak, že z toho mám všechny fotky rozmazané. Ale našla je, dál šla bosá a cestou jsme řešily, jak se do našeho bonbónového čisťounkého domečku v takovém stavu dostaneme. Naštěstí hned v prvním domě ve vesnici stála na zahradě paní, která při pohledu na nás spráskla ruce, pozvala nás na dvůr a tam nás ostříkala hadicí.








Druhý den jsem o žádné podobné túře už nechtěla slyšet, ale nakonec jsem se zase nechala zlomit. Ke snovému jezeru za horským hřbetem, kde se pásli koně, vede pět kilometrů dlouhá cesta lesem (a samozřejmě pět zase zpátky, že já blázen se vždycky nechám přemluvit), a jak vidíte dole, o překvapení nebyla nouze. S rozzuřenou bachyní s malými prasátky jsme se setkat nechtěly, snažily jsme se aspoň hodně hlučet, křičet a dupat, aby se už na cestičku nevrátila, ovšem s dalšími divočáky, kteří se o kus dál rochnili jako malí nosorožci v bahnitých loužích pár metrů od cesty, to naše řádění ani nehnulo. Opravdu jsme se bály, dokonce jsme chvíli i běžely, ale bylo tam přesto nádherně.










Důvod čtvrtý - Cienfuegos

Další historické město, které v minulosti zbohatlo z třtinového cukru. Paláce, dříve bohaté a krásně zdobené, ležící po obou stranách centrální třídy Paseo del Prado, a především centrální náměstí José Mártího, lemované tím nejhezčím a nejvýstavnějším, co se v 19. století dalo postavit, o tom svědčí dodnes, i když jsou všechny ty památky tak nějak socialisticky unavené. Většinu paláců a budov na náměstí je možné za malý poplatek navštívit, my jsme toho využily a byla to zajímavá sonda do starého světa.












Pohled ze střechy Palacio Ferrer








Směrem k přístavu se ulice mění, je tu více obyčejného života








Městské tržiště. Na rozdíl od Havany větší výběr čerstvého ovoce a zeleniny, maso, luštěniny. Trs malých, sladkých, na stromě dozrálých (takže úplně jinak chutnajících) banánů vyšel na čtyři koruny. Ananas na dvě.





Něco přivezli do drogerie a okamžitě se začala tvořit fronta. To známe z minulosti taky.




Sem pro změnu nepřivezli nic




U přístavního mola najdete největší pohodu. V obyčejném stánku s červeno-bílou pruhovanou markýzou a několika lavicemi vám krásná Diana připraví tu nejlepší piñu coladu, takže tady klidně vydržíte až do soumraku, protože si v průvodci přečtete, že západ slunce nad přístavem je tady proslulý svou krásou. A taky že ano.






Důvod pátý - moře

Nejkrásnější, jaké jsem kdy viděla. Tyrkysová barva, která nemá obdoby, jemný bílý písek, plný lastur, mušlí a zvláštních bílých korálů, a voda tak teplá, že i já do ní lezu bez osmělování (a to jsme tam byly mimo sezónu). Se všemi těmi kokosovými palmami v pozadí je to téměř kýč.

Předem jsme věděly, že nechceme strávit většinu času na pláži, že budeme spíš jezdit a poznávat, ale že přece jen se vykoupat chceme. Stihly jsme to třikrát, vždy na jeden až dva dny a pokaždé jinde - v Zátoce sviní, v Trinidadu a ve Varaderu.


Zátoka sviní

Právě tady se odehrál zpackaný útok amerických Kubánců, kteří se v roce 1961 pokusili svrhnout Fidela Castra. Nepodařilo se jim to a Zátoka sviní se stala symbolem Fidelova vítězství, jak ukazuje i propagandistické muzeum, které je této události věnované a které leží na Playa Girón hned před místním velkým a jediným hotelovým komplexem.
Jeho součástí je i dlouhá pláž, která je kousek od břehu zacloněná betonovou zdí, u níž jsme se nemohly shodnout na tom, jestli je to vlnolam, nebo nějaký obranný prvek. Ve vedlejší zátoce je však výhled na moře nerušený, před sezónou je pláž téměř prázdná a u několika stánků teče proudem piňa colada.







Vlast nebo smrt, nejrozšířenější heslo propagandistických nápisů vůbec



Před muzeem je kromě ruského letadla, které vidíte nahoře, vystaveno i několik dalších zbraní. Jednou z nich je i čtyřhlavňová protiletecká zbraň československé výroby, která se prý v konfliktu osvědčila.




Sklizeň kokosových ořechů přímo před našim bungalovem













Trinidad

Moře zde leží pár kilometrů od města, kam vás za dvacet minut doveze turistický autobus (turistický, protože pro Kubánce moc drahý). Krásná dlouhá pláž, z níž blízkost tak krásného města dělá mého favorita, kdyby se náhodou někdy stalo, že bych se na Kubu vrátila. Foťák jsem si tam sebou nevzala, takže jen jedna fotka z mobilu.




Varadero

Já vím, já vím, říká se, že Varadero není Kuba. Dřív byl poloostrov vyhrazený jen pro cizince, dnes tam Kubánci smějí, ovšem jen ti, kteří na to mají konvertibilní pesa (o rozdílech mezi dvěma měnami viz dole v informacích). Za ta normální se tady nedá koupit vůbec nic a oproti ostatním částem Kuby je tady draho.
Moře ve Varaderu je ve skutečnosti ještě mnohem hezčí, než ukazují turistické prospekty. Písek je jemnější a bělejší a voda, kterou jdete desítky metrů, než vám sahá alespoň k pasu, je průzračnější a modřejší. My jsme tam strávily jen dva dny a zakotvily hned na začátku poloostrova, kde je pláž ještě volně přístupná a je na ní slyšet i španělština (protože čím víc ke konci poloostrova, tím dražší, exkluzivnější a rezervovanější místa). V těch luxusních místech jsme se byly podívat - a je to takové exotické přecpané Bibione, s lehátky těsně u sebe a davy lidí (teď, před sezónou, jak to tady musí vypadat v plné sezóně, si nechci raději představovat).














Praktické informace:

Vízum
Vydává se na počkání na Velvyslanectví Kuby, Jinonická 15, Praha 5. Pokud se chcete vyhnout frontě, můžete ho získat i v kanceláři letecké společnosti Cubana na letišti v Ruzyni, která sídlí v prostorách Cargo Menzies. Jsou tam milí lidé, je to rychlé, bez čekání a jen o 50 Kč dražší než na ambasádě.

Peníze
Na Kubě platí dva druhy měny - národní peso (zkratka CUP) a konvertibilní peso (CUC). Cizinci si svoje valuty (je lepší měnit eura, u dolarů se strhává 10% poplatek) mění na CUC (za 1 eur je cca 1,14 CUC); ty si potom mohou vyměnit za CUP (za 1 CUC je 25 CUP). Směnáren moc není, hůř se hledají a bývají v nich fronty, bankomaty ve velkých městech sem tam jsou, kartou jsem platit nezkoušela, ale prý to jde.
CUP se dají utratit za některé obyčejné potraviny, ovoce nebo zeleninu, nebo v nějakém místním stánku s rychlým občerstvením, ale také za místní dopravu, která je velmi levná. Všechno ostatní pro turisty - hotely, meziměstské autobusy, restaurace i obchody, funguje za CUC. Při placení je nutné si trochu pohlídat, zda vám na konvertibilní pesa vracejí zase konvertibilní a ne národní. Nám se to sice nestalo, ale prý je to trik na turisty.
Kubánci vydělávají národní pesa (průměrně necelých 600 CUP), ale většinu věcí, které potřebují k životu, si musí kupovat za ta konvertibilní, která si musí koupit. Jak to při těch cenách dokážou, to neumím pochopit.

Telefony
Zapomeňte. Síť sice jakž tak funguje, ale volání do Evropy je velice drahé. Ještě horší je to s internetem. Wifi tak, jak ho známe my, prakticky neexistuje. Je nutné si za 2 CUC koupit hodinovou kartičku se stíracími přístupovými kódy, a potom nastává hon na síť. Obyčejní lidé chytají připojení v parcích - v každém městě můžete vidět na jednom místě davy lidí, jak se s mobily tlačí ve stínu v parku. Nám se tak ovšem ani jednou nepodařilo připojit. Další možností jsou drahé hotely, tam vám ovšem kartičku prodají jen pokud si tam dáte drahý drink. I přes to se nám za celou dobu pobytu podařilo připojit jen jednou jedenkrát v Trinidadu. A víte co? Vůbec nám to nechybělo.




Tady se chytá internet


Ubytování
My jsme volily systém tak zvaných casas particulares, soukromých bytů nebo pokojů. Jednak nám to dost ulehčilo rozpočet (cena je cca mezi 20-40 CUC, tzn. cca 18-35 eur, za pokoj), ale také nám to umožnilo poznat Kubánce přímo, mluvit s nimi, jíst u nich a vidět, jak bydlí.
Jak jsme ubytování hledaly? Kromě prvních dvou nocí, zarezervovaných už z Prahy, jsme všude šly tam, kde se nám to líbilo. Domy, které poskytují soukromé ubytování, jsou označeny symbolem modré kotvy, my jsme si v každém městě vždy vybraly hezké místo přímo v centru a dům, který se nám líbil, a jednoduše jsme zaklepaly. Jen jednou se nám stalo, že měli obsazeno, ale majitelka ochotně přes ulici zahalekala na svoji kamarádku a ta nás ubytovala. Měly jsme možná štěstí, že jsme tam nebyly v plné sezóně, kdy může být hledání komplikovanější.
Všude jsme měly samostatný byt s koupelnou, oddělený od bydlení majitelů, čistý, s krásným kvalitním povlečením a s klimatizací. Obvykle majitelé nabízejí i snídani (4-5 CUC/osoba), my jsme této nabídky vždycky využili, jednak jsme věděli, že pro ty lidi je to vítaný příjem navíc, ale hlavně jen tak na ulici všechno to, co vám snesou, prostě neseženete. Všichni ubytovatelé byli neskutečně milí a snesli by vám první poslední.
Na rozdíl od toho jediný hotel, kde jsme bydlely, byl v Zátoce sviní, a byl to socialistický děs za drahé peníze, včetně nedobré plné penze.

Doprava
Všichni všude nabízejí soukromé taxi. Říkají tomu taxi collectivo, zkrátka jedete ještě s dalšími lidmi, kteří mají stejný směr. My jsme ho využily i pro některé cesty mezi městy. Není to tak drahé a je to rychlejší než autobusy. Jen je potřeba chtít předem ta auta vidět, my jsme udělaly tu chybu, že jsme šly naslepo a z prvních cest v Peugeotu jsme se dostaly až k žigulíku, který měl snad všechny vady, které si jen dokážete představit.
Jezdily jsme také autobusy společnosti Viazul, které jsou určené pro cizince. Autobusová nádraží jsou většinou oddělená od těch, na která přijíždějí "obyčejné" autobusy. V zásadě jezdí vcelku rychle tam, kde nikde cestou nestaví. Pokud ano, je to problém, 140 km z Varadera do Havany jsme tak kvůli několika zastávkám jeli skoro čtyři hodiny.
Místní doprava ve městech v podstatě neexistuje. Kromě pár starých rozhrkaných autobusů v Havaně jsme viděly hlavně nákladní auta, přeměněná pro dopravu lidí, malé motorikši nebo cyklorikši, koňské povozy (s hrdým nápisem TAXI) a především soukromé taxíky.

Nemoci
V očkovacím centru mi poradili očkování proti žloutence a břišnímu tyfu. Lékařka mě také varovala, že se loni na Kubě objevila cholera, očkování ale nepovažovala za nutné, stačí prý, když budeme pít vodu výhradně z kupovaných lahví a nápoje bez ledu (ano, hádáte dobře, to předsevzetí mi vydrželo jen do prvního mojita). Jinak jsme vezly (a na konci i využily) klasicky Ercefuryl na střevní potíže.





Hlásím, že i na Kubu dorazila ta divná móda servírovat pití v zavařovačkách. A taky to, že jsme poctivě vyzkoušely všechny kokteily odshora nápojového lístku až dolů.












 


Komentáře

1 Michal Ptáček Michal Ptáček | 7. prosince 2017 v 12:50 | Reagovat

Pěkný příspěvek. Potvrdil, co jsem si vždycky myslel - krásná příroda, patrně i milí (komunisty zbídačelí) lidé, pro ns levno, a přesto mě to celkově neláká. Lákal by mě NYC (kam se také nikdy nedostanu), a tak v rubrice "Mých pět důvodů" čekám trpělivě i na tento příspěvek. --- Všechny naše rudé hlasatele světlých zítřků (kde zítra znamená včera) bych na Kubu přesídlil.

2 praga-magica praga-magica | 7. prosince 2017 v 13:21 | Reagovat

Máte ve všem stoprocentní pravdu. Pokud tam ovšem člověk nemusí bojovat s každodenní realitou, je to velmi příjemné (a pokud jede na vlastní pěst, tak i levné) cestování.
NYC je napůl připraven už půl roku, potom došla síla :-) Kuba dostala přednost hlavně proto, že tam teď několik mých přátel jede a chtěli informace.

3 Jana S. Jana S. | 7. prosince 2017 v 19:19 | Reagovat

krásná reportáž...děkuji
blog sleduji pravidelně, jste skvělá:-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. prosince 2017 v 20:13 | Reagovat

Líbí se mi o Kubě se dozvídat ze zkušeností jiných cestovatelů, zatím jsem se nepřiměl k tomu, abych uvažoval o vlastní cestě. Jsou tam velmi krásná místa, nádherná příroda, společnost má ovšem rysy velmi podivuhodné rezervace. Ovšem koktejly, lastury, automobiloví veteráni, stejně jako místní rum či doutníky mají něco do sebe :-).

5 Hardy Hardy | E-mail | 8. prosince 2017 v 10:43 | Reagovat

Tak nádherný cestovní popis je možný jen jako backpacker. Cuba je jeden z mých cílů, kam se asi už nedostanu. Jako turista určitě ne a jako backpacker bych musel sám, manželka by to asi nepřežila. S malou závistí zdraví
Hardy

6 Vendula Vendula | 12. prosince 2017 v 21:19 | Reagovat

Krásná reportáž! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama